ECLI:CZ:US:2018:1.US.451.18.1
sp. zn. I. ÚS 451/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Štefana Káčera, zastoupeného Mgr., Bc. Jakubem Palou, Vrbová 281/3, Karviná, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017 č. j. 91 Co 362/2017-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 2. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se žalobou domáhal na žalované - České republice, Ministerstvu spravedlnosti, zaplacení částky 10.700 Kč (5.000 Kč a 5.700 Kč). Současně s návrhem stěžovatel požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 12. 6. 2017, č. j. 19 C 6/2017-32, žádosti nevyhověl a stěžovateli zástupce neustanovil.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 30. 11. 2017, č. j. 91 Co 362/2017-44, tak, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu znemožnily domáhat se svého práva tím, že mu nebyl ustanoven právní zástupce, který by mu v řízení pomohl právními radami. Uvedeným postupem měl být porušen též čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel poukázal na ustanovení §30 odst. 1 a 2 o. s. ř., podle kterého účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytné k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelem podaná žaloba neobsahuje základní náležitosti - text žaloby postrádal odůvodnění žalobního nároku apod., a jedná se tak o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, pak stěžovatel konstatuje, že od samého počátku tvrdil, že nemá právnické vzdělání. Z toho důvodu si též podal návrh na ustanovení advokáta. Ke své majetkové situaci stěžovatel uvedl, že je nemajetný.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Jádro námitek stěžovatele směřovalo proti závěru obecných soudů neustanovit mu právního zástupce, jak to umožňuje ustanovení §30 o. s. ř. Ústavní soud se v minulosti opakovaně vyjádřil, že posouzení zákonem stanovených předpokladů ustanovení právního zástupce spadá do výlučné působnosti obecných soudů. Ačkoliv se výsledek těchto sporů může dotknout účastníků řízení, nedosahuje obvykle intenzity porušení základních práv a svobod a tudíž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů o důvodnosti žádostí a skutkových tvrzeních v nich obsažených (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud si vyhrazuje právo zasáhnout pouze ve zcela výjimečných případech, například pokud by obecné soudy aplikovaly podústavní právo svévolně či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 5. 2017).
Z ústavněprávního hlediska je podstatné především to, že z napadených usnesení obecných soudů vyplývá důvod, pro který nebyl stěžovateli právní zástupce ustanoven. Jak nalézací, tak i odvolací soud shodně uzavřely, že návrh žaloby neobsahuje ani základní náležitosti návrhu podle §79 odst. 1 o. s. ř. Podle soudů absentuje vylíčení rozhodujících skutečností, nebylo jim zřejmé, o čem mají vlastně rozhodnout. Stěžovatel zcela správně uvádí, že po účastnících řízení nelze požadovat, aby bez právnického vzdělání správně formulovali žalobu. Nicméně z podání stěžovatele by mělo být alespoň v základu jasné, kdo podání činí, čeho se domáhá a z čeho svůj nárok odvozuje. Pokud stěžovatel tvrdil pochybení ve věci péče o nezletilého, odvolací soud zcela správně uzavřel, že takové nesprávnosti nemohou být důvodem k náhradě újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. Dospěly-li obecné soudy v daném případě k závěru o zjevně bezúspěšném uplatňování práva, nelze mít tento závěr za protiústavní.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu