ECLI:CZ:US:2018:1.US.457.18.1
sp. zn. I. ÚS 457/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem, se sídlem Sekaninova 1204/36, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2017 č. j. 3 Tdo 1161/2017-30, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2017 sp. zn. 67 To 141/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. února 2017 sp. zn. 1 T 47/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. února 2018 a doplněné podáním ze dne 7. září 2018, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na řádný proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. února 2017 sp. zn. 1 T 47/2016 byl stěžovatel odsouzen za zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a k trestu propadnutí věci - 1 ks mobilního telefonu zn. Nokia za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. listopadu 2015 sp. zn. 3 T 23/2015 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2016 sp. zn. 8 To 14/2016, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním. Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. května 2017 sp. zn. 67 To 141/2017 podané odvolání podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. října 2017 č. j. 3 Tdo 1161/2017-30 dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl zejména skutková zjištění ve věci rozhodujících soudů a namítal, že základní vadou všech tří rozhodnutí a především rozsudku soudu prvního stupně je skutečnost, že se soudy nevypořádaly s prvotní otázkou, a to je způsobilostí stěžovatele být subjektem trestného činu. Stěžovatel tvrdil, že tato rozhodnutí porušila zásadu in dubio pro reo. Proto má za to, že zejména rozhodnutí soudu prvního stupně není opřeno o racionální posouzení věci, ale jde o víru ve výpověď poškozené nezletilé.
6. Stěžovatel dále tvrdil, že vypracované posudky psychiatrů na stěžovatele se naprosto rozcházejí, skutkové podstaty stanovené v obžalobě naplněny nebyly a chybějící právní úprava byla nahrazena rozšiřujícím výkladem. Podle názoru stěžovatele se jedná o jeho hraniční chování, kdy sice vyhledává společnost dětí opačného pohlaví, ale žádným způsobem tyto děti neznásilňuje ani na nich nepáchá praktiky podobné souloži, tak jak to vyžaduje zákon.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v trestním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
10. Posouzení viny a kritérií pro volbu druhu trestu a jeho vyměření je možné pouze na základě bezpečně zjištěného skutkového stavu věci. Trestní řízení je z hlediska provádění důkazů vystavěno na zásadě bezprostřednosti a ústnosti, z hlediska jejich hodnocení na zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Skutkový stav tak v trestním řízení zjišťuje pouze ten orgán činný v trestním řízení, který provádí dokazování. V rozsahu, v jakém sám takový orgán dokazování neprovedl, je vázán zjištěnými skutkovými závěry toho orgánu, který dokazování prováděl. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že v nynější věci obecné soudy, zejména soud nalézací, z rámce ústavně konformního zjišťování skutkového stavu nevybočil.
11. Stěžovatel se snaží zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
12. Z odůvodnění rozhodnutí, jež byla v trestním řízení vydána, vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a se vznesenými námitkami se vypořádaly. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popisy a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná.
13. Odvolací soud nezjistil žádné vady, které by měly za následek porušení ustanovení, jímž se má zabezpečit řádné objasnění věci, neboť soud prvního stupně provedl v hlavním líčení důkazy v souladu s trestním řádem a v rozsahu, který by mu umožňoval bez pochybností ve věci rozhodnout. Podle závěru učiněného odvolacím soudem, žalované jednání se objektivně stalo, představuje závažnou hrozbu pro společnost jako celek a stěžovatel je tou osobou, která toto jednání spáchala.
14. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dovolání stěžovatele je založeno v podstatě na totožných námitkách, které byly součástí jeho obhajoby před soudem prvního stupně a rovněž tak i součástí odvolání, a těmi se zabývaly a spolehlivě i vypořádaly soudy obou stupňů. Stěžovatel se domáhal vlastního způsobu hodnocení provedených důkazů, aby tyto odpovídaly jeho obhajobě, která nabízí jiný průběh skutkového děje, než k jakým skutkovým závěrů dospěly soudy obou stupňů. Podle závěru učiněného Nejvyšším soudem si ve věci rozhodující soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 trestního řádu. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil jeho mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
15. Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se řádně věnovaly okolnostem podstatným pro svá rozhodnutí, vypořádaly se také s obhajobou a námitkami stěžovatele a své závěry opřely o přiléhavou argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat.
16. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
17. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu