ECLI:CZ:US:2018:1.US.46.18.1
sp. zn. I. ÚS 46/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jozefa Čonky, zastoupeného Mgr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 292, Litvínov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2007, č. j. 42 Cad 22/2006-107, a návrhu na zrušení zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 1. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel spojil své podání s návrhem na zrušení zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.
Z ústavní stížnosti se podává, že ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2007, č. j. 42 Cad 22/2006-107, nabyl právní moci dne 31. 8. 2007. Tímto bylo přitom rozhodnuto tak, že napadené správní rozhodnutí vydané ČSSZ dne 16. 11. 2005/We (sic!) pod č. j. X se ruší a věc se vrací žalovanému úřadu k dalšímu řízení. Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel do protokolu Krajského soudu v Ústí nad Labem blanketní kasační stížnost, kterou však i přes poučení v rozsudku neuvedl ve stanovené lhůtě jednoho měsíce od doručení v plný soulad s ustanovením §106 s. ř. s. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel požádal o prominutí zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti.
III.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.
Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že "ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Jinými slovy, tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud zasahuje v těchto případech výjimečně jen proti rozhodnutím, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, přičemž pozdější zásah Ústavního soudu by již nebyl s to odstranit porušení základních práv stěžovatelů.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal ústavní stížnost proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu, kterým byla věc vrácena k projednání příslušnému správnímu orgánu. Je tedy zřejmé, že o věci stěžovatele nebylo napadeným rozsudkem rozhodnuto s konečnou platností a o věci bude, resp. zřejmě již bylo, jednáno. Stěžovatel tak nevyčerpal všechny opravné prostředky, jež mu byly právním řádem dány k dispozici. Je sice pravdou, že podal kasační stížnost, nicméně své podání neuvedl ve stanovené lhůtě v soulad s ustanovením §106 s.ř.s.
Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).
Nad shora uvedené lze uvést, že domáhá-li se stěžovatel prominutí zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti, tuto prominout nelze. Ze shora uvedeného plyne, že i v případě, že by lhůtu prominout šlo, stěžovateli by to v jeho právním postavení nijak nepomohlo, a to proto, že jeho ústavní stížnost je nepřípustná. Podle náhledu Ústavního soudu lze pochopit snahu právní zástupkyně o pomoc stěžovateli při řešení jeho životní situace, nicméně tento ji měl řešit podstatně dříve, neboť jen bdělým náležejí práva.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal v posuzované věci důvody pro přiměřenou aplikaci podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu