ECLI:CZ:US:2018:1.US.617.17.1
sp. zn. I. ÚS 617/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL. M., advokátem se sídlem v Kolíně I, Kutnohorská 43, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č. j. 11 To 43/2017-2375, a Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. ledna 2017, č. j. 1 T 155/2015-2355, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odstavci 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Shora citovaným usnesením Okresní soud v Kolíně dne 11. 1. 2017, č. j. 1 T 155/2015-2355, rozhodl, že ponechává stěžovatele ve vazbě z důvodů dle §67 písm. a) a c) tr. řádu a zamítl žádost o propuštění z vazby stěžovatele obžalovaného pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. a) k §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku (stěžovatel byl v tu dobu ve věci samé nepravomocně uznán vinným a uložen mu trest odnětí svobody v trvání sedmi roků). Následnou stížnost Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 31. 1. 2017, č. j. 11 To 43/2017-2375, zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh svého vazebního stíhání. Uvádí, že o propuštění z vazby žádal dne 5. 8. 2016. V rámci veřejného zasedání o přezkoumání důvodu trvání vazby dne 27. 10. 2016 soud rozhodl o propuštění z vazby na svobodu, neboť důvody vazby pominuly. Soud ve svém rozhodnutí žádost stěžovatele nezmiňoval a stěžovatel je přesvědčen o tom, že o ní nerozhodoval. Stěžovatel žádost nevzal zpět. Následně ke stížnosti státního zástupce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2016 rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a sám rozhodl tak, že stěžovatele ponechal ve vazbě. Současně zcela nově rozhodl o zamítnutí žádosti stěžovatele ze dne 5. 8. 2016. Stěžovatel tehdy opakovaně poukazoval na to, že 4 měsíce i přes jeho urgenci nebylo rozhodnuto o jeho žádosti ve smyslu §71a tr. řádu, podle něhož má být takové rozhodnutí učiněno bezodkladně. Bezodkladnost není v zákoně nyní definována, zcela jistě ji nelze považovat za splněnou po uplynutí lhůty 4 měsíců.
4. Z rozhodnutí ze dne 27. 10. 2016 navíc nevyplývá, že by soud vůbec věděl o existenci žádosti o propuštění. Pokud o ní rozhodl až stížnostní soud, nebyl k rozhodnutí příslušný. Tím také stížnostní soud znemožnil stěžovateli proti jeho rozhodnutí brojit řádným opravným prostředkem.
5. Stěžovatel se tak domnívá, že o jeho žádosti ze dne 5. 8. 2016 dosud nebylo rozhodnuto příslušným soudem.
6. V návaznosti na uvedené skutečnosti dne 11. 1. 2017 soud prvého stupně rozhodoval o dalším trvání vazby a údajně též o další žádosti stěžovatele ze dne 18. 11. 2016. Soud prvého stupně napadeným usnesením rozhodl o žádosti stěžovatele, byť o jiné, než podle názoru stěžovatele rozhodovat měl, a zároveň bez přítomnosti stěžovatele, který trval na osobní účasti při projednání jeho původní žádosti, o které soud prvého stupně dosud nerozhodoval. I v tomto případě soud nerozhodoval o žádosti stěžovatele (písemný slib doručený dne 18. 11. 2016 soud vnímal jako novou žádost stěžovatele o propuštění z vazby) bezodkladně, ale opět se zpožděním takřka dvou měsíců.
7. Stížnostní soud se s námitkami stěžovatele v tomto směru nikterak nevypořádal.
8. Stěžovatel se domnívá, že v případě jeho vazebního stíhání jsou kumulovány závažné procesní chyby soudu prvého stupně, které stížnostní soud přehlíží. Stěžovatel je nucen se bránit četnými podáními adresovanými obecnému soudu a nyní i soudu Ústavnímu.
9. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Kolíně vyplývá následná chronologie řízení. Stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby přípisem ze dne 3. 8. 2016. Ve věci samé následně proběhlo hlavní líčení dne 1. 9. 2016, 8. 9. 2016 a 15. 9. 2016, při němž soud prvého stupně vyhlásil odsuzující rozsudek. Na závěr tohoto hlavního líčení zároveň konstatoval, že vazební zasedání se bude konat dne 27. 10. 2016. Dne 27. 10. 2016 skutečně vazební zasedání proběhlo. Z protokolu o něm (č. l. 2213 spisu) je zřejmé, že předmětem zasedání je "rozhodnutí o ponechání ve vazbě a žádosti J. S. o propuštění z vazby". Při něm soud vyhlásil usnesení (č. j. 1 T 155/2015-2215) o tom, že se stěžovatel propouští z vazby na svobodu, přičemž se nad ním stanoví dohled probačního úředníka a ukládá se mu předběžné opatření zákazu styku se spoluobžalovanými, zákazu vycestování a zákazu držení a přechovávání omamných a psychotropních látek a jedů, prekursorů nebo jiných předmětů určených k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky, přípravku, který obsahuje omamnou nebo psychotropní látku nebo jed. Vzhledem k tomu, že v textu samotného usnesení nebyla zmínka o tom, že soud rozhodoval i o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby ze dne 3. 8. 2016, stěžovatel rozhodnutí o žádosti opakovaně urgoval. Ke stížnosti státní zástupkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2016, č. j. 12 To 503/2016-2245, rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil v celém rozsahu a sám rozhodl tak, že žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá a stěžovatele nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu. Stížnostní soud v odůvodnění usnesení výslovně uvedl, že i soud prvého stupně ve zrušovaném usnesení "rozhodoval na základě žádosti obžalovaného J. S. o propuštění z vazby, nicméně zcela zjevně rozhodoval tímto způsobem i o dalším trvání vazby ve smyslu §72 odst. 1, 3 tr. řádu" (č. l. 3 usnesení stížnostního soudu, č. l. 2247 spisu). Dne 14. 11. 2016 adresoval stěžovatel Krajskému soudu v Praze písemnost nazvanou "Slib", že se v případě jeho propuštění z vazby nebude dopouštět trestné činnosti. Stěžovatel následně znovu zaslal výzvu k propuštění z vazby, v níž urgoval rozhodnutí o jeho žádosti o propuštění z vazby ze dne 3. 8. 2016, o níž podle jeho názoru dosud soud nerozhodl. Přípisem ze dne 3. 1. 2017 (č. l. 2342 verte) soudce Okresního soudu v Kolíně stěžovatele informoval, že soud bude rozhodovat o písemném slibu ze dne 14. 11. 2016 (doručeném okresnímu soudu Krajským soudem v Brně až dne 18. 11. 2016), který považuje za další žádost o propuštění z vazby. Zároveň stěžovatele poučil, že podle §73d odst. 3 tr. řádu má možnost požádat o konání vazebního zasedání s jeho účastí, a že své stanovisko může soudu sdělit do 5 dnů od doručení tohoto přípisu. Upozornil jej, že jinak soud rozhodne o žádosti se slibem v neveřejném zasedání. Přípis byl stěžovateli doručen dne 5. 1. 2017. Přípisem ze dne 5. 1. 2017 stěžovatel na výzvu reagoval upozorněním, že žádný soud dosud nerozhodl o jeho žádosti o propuštění z vazby a slibu ze srpna 2016, a vyzval proto soud, aby o ní rozhodl nyní. Závěrem stěžovatel uvedl, že by se rád účastnil projednání slibu a propuštění z vazby ze srpna 2016.
10. Okresní soud v Kolíně následně vydal napadené usnesení ze dne 11. 1. 2017, č. j. 1 T 155/2015-2355, jímž stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby zamítl a nabídnutý písemný slib nepřijal. Stěžovatele ponechal ve vazbě, neboť důvody vazby podle §67 písm. a) a c) tr. řádu u něho nadále trvaly. V odůvodnění soud uvedl, že o žádosti o propuštění ze dne 3. 8. 2016 bylo již rozhodnuto usnesením ze dne 27. 10. 2016, které následně změnil Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2016. Není možné o žádosti stěžovatele ze srpna 2016 (jiná než uvedená ve spisu nefiguruje) rozhodovat znovu, na což byl stěžovatel upozorněn i předsedou Okresního soudu v Kolíně v odpovědi ze dne 3. 1. 2017 na stížnost na nečinnost spočívající v nerozhodnutí o žádosti. Soud dále zdůvodnil, proč považuje důvody vazby ve věci stěžovatele i nadále za naplněné.
11. Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 31. 1. 2017, č. j. 11 To 43/2017-2375, stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění se s postupem i odůvodněním usnesení soudu prvého stupně zcela ztotožnil.
12. Rozsudkem Krajského soudu ze dne 2. 3. 2017, č. j. 11 To 42/2017-2404, byl odsuzující rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 9. 2016 zrušen ve výrocích o trestech u všech obžalovaných (včetně stěžovatele) a odvolací soud znovu rozhodl, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon se zařazuje do věznice s ostrahou. Soud dále rozhodl i o trestu propadnutí specifikovaných věcí a o trestech pro další spoluobžalované. Odsuzující rozsudek nabyl právní moci dne 2. 3. 2017.
13. Poté, co se Ústavní soud podrobně seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem relevantní části spisového materiálu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Podle článku 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánu veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich procesního postupu nebo právních závěrů.
15. Opakované námitce stěžovatele, že soud prvého stupně nerozhodl o jeho žádosti ze srpna 2017 nelze přisvědčit, neboť nemá oporu ve spisovém materiálu. Z něj naopak vyplývá, že soud prvého stupně o žádosti i o dalším trvání vazby rozhodl tak, že stěžovatele z vazby propustil. Svědčí o tom předmětný protokol o vazebním zasedání, výrok usnesení soudu prvého stupně i výrok a odůvodnění usnesení stížnostního soudu. Další polemika o tom, zda takový údaj měl či neměl být uveden výslovně i v usnesení soudu prvého stupně, jímž byl stěžovatel z vazby (tak či tak nepravomocně) propuštěn je z ústavně právního hlediska zcela irelevantní. Stěžovateli ostatně nic nebránilo, aby své výhrady proti usnesení soudu prvého stupně a stížnostního napadl samostatnou ústavní stížností (jak to učinil v předchozí fázi vazebního řízení, kdy Ústavní soud ústavní stížnost usnesením ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3041/16 jako zjevně neopodstatněnou odmítl, i činí tak i nyní). Mohl rovněž podat další žádost o propuštění, což učinil sepsáním slibu. V nyní posuzované věci petit ústavní stížnosti na tuto fázi rozhodování o vazbě nedopadá a Ústavní soud se touto otázkou již dále nemá důvod zabývat.
16. K nyní napadené fázi rozhodování obecných soudů o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, tvoří integrální součást práva na soudní ochranu [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 600/03 (N 6/32 SbNU 35)], přičemž soudy by měly s největším urychlením projednávat zejména vazební věci (§2 odst. 4 tr. řádu); srov. článek 5 odst. 4 Úmluvy a článek 38 odst. 2 Listiny.
17. Přiměřená délka řízení o vazbě závisí na konkrétních okolnostech (složitosti) každého případu (k článku 5 odst. 4 Úmluvy viz rozsudek ESLP ve věci Rehbock proti Slovinsku ze dne 28. 11. 2000, č. 29462/95, §84), nicméně z hlediska požadavku na délku řízení lze rozlišovat mezi situací, kdy má být soudem poprvé rozhodováno o vazbě obviněné, popř. zatčené osoby, a situací, kdy je takové rozhodnutí o vazbě předmětem soudního přezkumu (srov. rozsudek ESLP ze dne 2. 10. 2012 ve věci Abdulkhanov proti Rusku, stížnost č. 14743/11, §198), a ze strany Evropského soudu pro lidská práva je větší tolerance z hlediska požadavku na rychlost rozhodnutí, tedy za situace, kdy původní rozhodnutí o vazbě bylo vydáno soudem (srov. rozsudek ESLP ve věci Shcherbina proti Rusku ze dne 26. 6. 2014, č. 41970/11, §65). Při hodnocení přiměřenosti délky řízení o vazbě musí být přitom váženy různé aspekty případného prodlení (nečinnost na straně orgánů veřejné moci, prodlevy způsobené osobou vazebně stíhanou, případně další faktory, srov. rozsudky ESLP ve věci Mooren proti Německu ze dne 9. 7. 2009, č. 11364/03, §106, a ve věci Kolompar proti Belgii ze dne 24. 9. 1992, č. 11613/85, §42).
18. Námitky stěžovatele k průtahům při vydávání napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal důvodnými. Slib, který soud správně podle obsahu vyhodnotil jako novou žádost o propuštění z vazby (ve smyslu §71a tr. řádu), stěžovatel adresoval stížnostnímu soudu, kam byl doručen dne 18. 11. 2016. V té době soud prvého stupně rozesílal vyhotovený nepravomocný odsuzující rozsudek o vině a trestu stěžovatele a dalších šesti spoluobžalovaných pro velmi závažnou trestnou činnost. Dne 3. 1. 2017 následně soudce zcela v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu poučil stěžovatele o tom, že bude rozhodovat o jeho žádosti o propuštění z vazby a o jeho možnosti žádat o konání vazebního zasedání s jeho účastí, přičemž k rozhodnutí mu uložil lhůtu 5 dnů od doručení. Pokud následně dne 11. 1. 2017 o jeho žádosti soud rozhodl, považuje Ústavní soud takový postup vzhledem k okolnostem případu a závěrečné fázi vazebního stíhání stěžovatele za ústavně souladný.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud rozhodl výše specifikovaným výrokem, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
20. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu