ECLI:CZ:US:2018:1.US.673.17.1
sp. zn. I. ÚS 673/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Hejnáka, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Vodou, LL.M., se sídlem Sokolovská 85/104, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 6. 2016, č. j. 13 C 60/2016-92, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. 91 Co 231/2016-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 3. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl vlastníkem v rozsudcích obecných soudů blíže určené bytové jednotky. V souvislosti s jejím vlastnictvím se vedlejší účastník, tedy Společenství vlastníků bytových jednotek P, domáhal na něm zaplacení příspěvku spojeného se správou domu a pozemku a příspěvek na vlastní správní činnost za předmětnou bytovou jednotku. Mělo se přitom jednat o platby za měsíce únor, červen až prosinec 2014 a leden až září 2015. Celková výše vymáhaného poplatku byla 26.662,78 Kč.
Napadeným rozsudkem obvodního soudu bylo žalobě vedlejšího účastníka vyhověno. Soud v odůvodnění uvedl, že přisouzenou částku dovozuje z nesporných tvrzení stěžovatele a vedlejšího účastníka. Stěžovatel však výši příspěvku nikdy za nesporné přímo ani nepřímo neoznačil. Stěžovatel poukázal na to, že v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, jaká výše plateb nebyla vedlejšímu účastníkovi uhrazena. V souvislosti s uvedeným odkázal stěžovatel na shromáždění vlastníků jednotek, konaném 28. 4. 2009, na němž mělo dojít k přijetí rozhodnutí o navýšení předmětného příspěvku. Zmíněné shromáždění vlastníků bytových jednotek nebylo usnášeníschopné, přičemž vedlejší účastník se tuto vadu snažil zhojit formou dotazníku adresovaného členům shromáždění. Taková forma hlasování však nebyla dle tehdejších stanov přípustná a takové hlasování je tedy nicotné. Stěžovatel se tak nemohl bránit neplatnému rozhodnutí společenství soudní cestou.
Stěžovatel dále rozporoval povahu příspěvku na správu domu a pozemku a příspěvku na vlastní správní činnost, která dle jeho mínění nemá zálohovou povahu. To má vyplývat jak z ustanovení §1208 o. z., tak i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2708/12. Stěžovatel uvedl, že zálohový příspěvek nebyl v rámci vedlejšího účastníka trvale spotřebováván, nebyly plánovány výraznější investiční akce a stěžovateli tak vznikl na předmětném příspěvku faktický přeplatek ve výši přesahující 50.000 Kč. Stěžovatel má za to, že ve chvíli, kdy byl příspěvek vyúčtován a současně s tím výsledkem, že stěžovatel měl na tomto přeplatek, nelze po něm vymáhat jakékoliv "dlužné" zálohy na tento příspěvek. Obecné soudy se nezabývaly tvrzenou nicotností rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek o zvýšení příspěvku.
Obecné soudy podle stěžovatele nerespektovaly základní pravidla dokazování a pravidla civilního procesu, tím měly porušit jeho právo na spravedlivý proces. Obecné soudy upravily obsah svého rozhodnutí ve prospěch předem stanoveného závěru, který však nemá oporu v provedeném dokazování.
III.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí trestních soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Podle náhledu Ústavního soudu ústřední námitka stěžovatele směřovala do procesu dokazování, v jehož rámci nemělo být v řízení před obecnými soudy postaveno na jisto, na základě čeho je tento povinen platit odvody na správu domu a pozemku a příspěvek na vlastní správní činnost. Vychází přitom z toho, že shromáždění vlastníků jednotek konané dne 28. 4. 2009 nebylo usnášeníschopné. Dále nesouhlasí stěžovatel se způsobem hlasování členů formou dotazníku.
Ke zvolené právní argumentaci je třeba uvést, že již Obvodní soud pro Prahu 6 v napadeném rozsudku konstatoval, že stěžovatel platnost rozhodné členské schůze z roku 2009 nezpochybnil tím, že by napadl její neplatnost, a to právě z toho důvodu, že členská schůze nebyla usnášeníschopná. V souvislosti s uvedeným Městský soud v Praze zcela přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3399/2010, podle něhož "Důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení přijatých shromážděním společenství vlastníků jednotek může být i porušení pravidel pro svolání shromáždění, upravených ve stanovách společenství.". Takovým porušením procesních pravidel je nepochybně i otázka usnášeníschopnosti či způsobu přijímání rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků.
Obecné soudy při zjišťování skutkového stavu vyšly dále jednak z evidenčních listů a rovněž z faktického chování stěžovatele, který několik let odvody na správu domu a pozemku platil. Odvolací soud se ve svém odůvodnění rovněž přiléhavě vypořádal s námitkou, že stěžovateli nebylo přijetí rozhodnutí společenství oznámeno.
Stejně tak se městský soud vypořádal s povahou platby na správu domu a pozemku, když uvedl, že při stěžovatelově výkladu by společenství nebylo nikdy schopno provést větší opravy domu. Podle náhledu Ústavního soudu je výklad stěžovatele, stran plateb na správu domu a pozemku, (tzv. fond oprav), v rozporu s jejich účelovým určením. Cítí-li se stěžovatel v případě plateb spojených se správou domu a pozemku či příspěvku na vlastní správní činnost zkrácen na svých majetkových právech, není od věci namítnout, že tyto platby nejsou určeny třetí osobě, ale naopak slouží na správu a údržbu vlastního majetku stěžovatele. Zpochybňuje-li stěžovatel to, zda má ten či onen příspěvek povahu zálohy, má Ústavní soud za to, že se jedná o výklad běžného zákona, což náleží především obecným soudům. Za tohoto stavu věci nelze uzavřít, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
Z ústavněprávního hlediska není obecným soudům čeho vytknout.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu