ECLI:CZ:US:2018:1.US.714.18.1
sp. zn. I. ÚS 714/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti T. D., zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem, se sídlem Bořice 65, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. dubna 2017 č. j. 13 Nc 64/2015-403 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. října 2017 č. j. 70 Co 308/2017-512, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 26. února 2018 a doručené Ústavnímu soudu dne 27. února 2018, navrhoval podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, vyplývající z čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), uvedená v čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále uvedená v čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 7 odst. 1 a čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. dubna 2017 č. j. 13 Nc 64/2015-403 byla nezletilá dcera stěžovatele svěřena do péče matky a stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na její výživu 3 000 Kč měsíčně s účinností od 1. června 2014 a 3 500 Kč měsíčně s účinností od 1. dubna 2015. Výživné splatné od 1. června 2014 do 30. dubna 2017 bylo stěžovateli uloženo zaplatit ve výši 19 500 Kč. Okresní soud rovněž upravil styk stěžovatele s nezletilou, a to běžný styk, styk o hlavních letních prázdninách, o vánočních a velikonočních svátcích a vymezil i rozsah oprávnění a povinností rodičů při realizaci styku.
3. K odvolání podanému stěžovatelem a matkou nezletilé Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. října 2017 č. j. 70 Co 308/2017-512 změnil výrok o úpravě styku s nezletilou a dále výrok o zaplacení výživného splatného od 1. června 2014 do 30. dubna 2017 tak, že výživné splatné od 1. června 2014 do 31. října 2017 ve výši 17 500 Kč, jakož i částky výživného splatné od 1. listopadu 2017 do konce měsíce, v němž bude rozsudek doručen, je stěžovatel povinen zaplatit do 31. prosince 2017.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy zamítly jeho návrh na střídavou výchovu nezletilé dcery a namítal, že jejich výroky jsou v extrémním rozporu se závaznou judikaturou Ústavního soudu, zákonem, provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
5. Podle tvrzení stěžovatele ve věci vypracovaný znalecký posudek z oboru pedopsychologie plně vyzněl ve prospěch stěžovatelem navrhované střídavé výchovy, a přesto nalézací soud rozhodl o svěření nezletilé do výlučné péče matky. Stěžovatel má za to, že okresní soud při jeho jednání vytvořil a toleroval nepřátelskou a diskriminační atmosféru především vůči jeho zástupci - obecnému zmocněnci, kterému bylo (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) všemožně zabraňováno, aby se mohl vyjádřit ke všem rozhodným skutečnostem a prováděným důkazům. Soud připustil, aby souvislost projevu zástupce stěžovatele byla (bez napomenutí soudem) neustále přerušována a znemožňována advokátkou matky a komentáři soudců.
6. Dále stěžovatel poukázal na procesní vady, kupř. že předmětný znalecký posudek byl vypracován s průtahy a jeho zástupci doručen až dne 19. června 2017, že okresní soud zadržoval spis a ten nebyl řádně odeslán odvolacímu soudu z důvodu nedoručení doplnění odvolání matky ve lhůtě stanovené soudem, či že odvolací soud nepořizoval z technických důvodů zvukový záznam z jednání.
7. Podle názoru stěžovatele důvody, proč byl zamítnut jeho návrh na střídavou péči, tj. špatná komunikace rodičů, vzdálenost jejich bydliště a věk nezletilé, jsou v rozporu se skutečností, znaleckým posudkem, ale především se závěry uvedenými v judikatuře Ústavního soudu.
8. Stěžovatel současně namítal, že v jeho věci došlo k porušení zákazu diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy, a to diskriminace (nepřímé i přímé) na základě pohlaví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a v napadených rozhodnutích ani v řízeních, která předcházela jejich vydání, neshledal žádné vady, které by zakládaly porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
12. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".
13. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, zohlednily všechny konkrétní okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].
14. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby. Ústavnímu soudu nenáleží hodnotit obecnými soudy provedené důkazy. Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
15. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ve věci rozhodující soudy je při svém rozhodování dostatečně zohlednily.
16. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud dospěl, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva.
17. Okresní soud své závěry o vhodnosti úpravy péče svěřením do péče matky opřel o důkazy, včetně znaleckého posudku, které řádně provedl v průběhu řízení, a zdůraznil nejlepší zájem dítěte a zajištění stabilního prostředí pro nezletilou. Po doplnění dokazování odvolací soud konstatoval, že v neprospěch střídavé péče nadále svědčí nedostatečná komunikace rodičů, vzdálenost jejich bydlišť i útlý věk nezletilé, to vše na pozadí dlouhodobé nestandardní rodinné situace, neboť odluka rodičů trvá již řadu let a nezletilá se nyní nachází v posledním roce povinné předškolní docházky, což se jeví velmi rizikovým faktorem, který úpravu výchovného prostředí dítěte formou střídavé péče vylučuje. O trvající narušené komunikaci mezi rodiči svědčí i neschopnost rodičů shodnout se až do doby jednání odvolacího soudu na navštěvování dítěte kroužku mažoretek a u jednání krajského soudu signalizovaná neshoda rodičů ohledně místa a typu základní školy, kterou má nezletilá v budoucnu navštěvovat. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, že dítě není nástrojem vzájemné rivality rodičů a nelze proto vycházet z hypotézy, že primárně v zájmu dítěte je vždy jeho svěření do střídavé péče. Naopak nutno zdůraznit, že střídavá péče je určitým ideálem, která má v rozhodnutí zdůrazněné podmínky, tj. objektivní a subjektivní kritéria, které však v daném případě naplněny nejsou.
18. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
19. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
20. Ve vztahu k tvrzené diskriminaci podle pohlaví za strany soudů je možno uvést, že z ústavní stížnosti není zřejmé, z čeho stěžovatel vyvozuje, že byl právě v souzené věci diskriminován, přičemž tuto skutečnost nelze ani jakkoliv vyvodit z odůvodnění napadených rozhodnutí.
21. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Za výše uvedených okolností proto nemají relevanci ani odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
22. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu