ECLI:CZ:US:2018:1.US.723.18.1
sp. zn. I. ÚS 723/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti P. V., zastoupené JUDr. Jiřím Vlastníkem, Ph.D., advokátem se sídlem Italská 27, Praha 2, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 307/2017-603 ze dne 23. 11. 2017 a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 11 P 101/2013-546 ze dne 18. 5. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno o výživném na nezletilou dceru.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, podle něhož je otec nezletilé od 1. 9. 2015 povinen přispívat na výživu dcery částkou 7 200 Kč měsíčně, oproti naposledy soudem stanovenému výživnému ve výši 5 700 Kč, a dále upravil splatnost dlužného výživné ve výši 14 700 Kč.
Stěžovatelka uvádí, že soudy se nevypořádaly se všemi relevantními hledisky a neposoudily všechny okolnosti, které v řízeních vyšly najevo. Rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná, svévolná a některé závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými či navrženými důkazy. Zejména namítá, že soudy se při rozhodování o úpravě výživného nevypořádaly se všemi jí předloženými důkazy, zejména tabulkovým shrnutím výše nákladů na výživné nezletilé. Dostatečně nezohlednily majetkové poměry otce, nezohlednily společné vedení domácnosti s jeho novou partnerkou, nesprávně hodnotily vyživovací povinnost otce k partnerce a rozsah vyživovací povinnosti k jejich synovi. Nesouhlasí se závěry, že ve věci nedošlo od právní moci posledního rozhodnutí ke změně poměrů. Zdůrazňuje, že relativně krátká doba, která uplynula mezi rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2013 a dnem 1. 9. 2013, od kdy stěžovatelka požaduje zvýšené výživné, nevylučuje změnu poměrů podle §923 odst. 1 obč. zák.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a 915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, umožňující civilním soudům rozhodnout o návrhu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Soudy přihlédly k osobním i majetkovým poměrům otce, jeho nynější partnerky i stěžovatelky a k odůvodněným potřebám nezletilé. Vzaly v úvahu, že matka nezletilé má s ohledem na zdravotní stav nezletilé vyšší finanční výdaje a rovněž výdaje na četnou volnočasovou aktivitu nezletilé. Zohlednily prokázané příjmy otce, okolnost, že otec má další vyživovací povinnost ke své partnerce, která je na rodičovské dovolené a k jejich synovi, přičemž určené výživné shledaly jako maximálně možné a požadavkům matky za velmi vstřícné. Zvážily i životní úroveň rodičů vyplývající ze zprávy OSPD příslušných podle bydliště rodičů. Soudy se rovněž dostatečně zabývaly otázkou změny poměrů, přičemž závěr, že ke změně poměrů opodstatňující zvýšení výživného došlo až od 1. 9. 2015, tj. s nástupem nezletilé do školy, má logické opodstatnění.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí či svévolnému přístupu soudů. Soudy posuzovaly věc v kontextu všech zjištěných okolností a své závěry o adekvátnosti přisouzeného výživného patřičně odůvodnily.
Ústavní soud má za to, že se zřetelem k celému průběhu řízení, provedenému obsáhlému dokazování a dostatečně zjištěnému skutkovému stavu sama skutečnost, že soudy se v odůvodnění rozhodnutí výslovně nevyjádřily ke všem stěžovatelkou předloženým přehledům o výdajích vynaložených na úhradu potřeb dcery, či výslovně nezmínily všechny stěžovatelkou navržené důkazy, nemůže sama o sobě posunout věc do ústavní roviny.
Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky, do detailu hodnotit řízení, které proběhlo před civilními soudy, pokud eventuální porušení běžného zákona nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů. Není jeho úkolem zkoumat - v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti (řádného) procesu jako celku - každou jednotlivou námitku stěžovatelů, jež ve svém důsledku směřuje do oblasti hodnocení důkazů, které provedly soudy, či do závěru soudem provedeného.
Pro úplnost Ústavní soud poukazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem. Jak bylo předesláno, úkolem Ústavního soudu není, aby znovu či podrobněji přezkoumával jednotlivé položky, údajně stěžovatelkou vynaložené na výživu dcery.
Přijatým závěrům tedy nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výživného, pokud by došlo k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu