ECLI:CZ:US:2018:1.US.781.18.1
sp. zn. I. ÚS 781/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti H. H., zastoupené Mgr. Josefem Žďárským, advokátem, se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 30 Cdo 2202/2017-329, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. prosince 2016 č. j. 27 Co 341/2016-298 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. června 2016 č. j. 5 C 246/2015-274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. března 2018, podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka namítala, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na důstojnost podle čl. 10 odst. 1 Listiny, právo na nerušený rodinný a soukromý život podle čl. 10 odst. 2 Listiny, jakož i zásada legální licence podle čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Žalobci a) M. H. a b) L. M. jsou zletilými dětmi M. H., který dne 8. srpna 2015 zemřel. Stěžovatelka jako manželka zesnulého byla ze zákona oprávněná k vypravení pohřbu. Pohřeb vypravila, avšak žalobce o datu konání neinformovala a neinformovala je ani o datu rozptylu popela, ač žalobci měli o tyto informace zájem. Žalobci proto podali žalobu na ochranu osobnosti a požadovali písemnou omluvu a náhradu nemajetkové újmy. Finanční plnění nepožadovali na stěžovatelce proto, aby se obohatili, ale jen proto, aby si stěžovatelka uvědomila, jak jim ublížila.
3. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. června 2016 č. j. 5 C 246/2015-274 uložil stěžovatelce povinnost uveřejnit na své náklady inzerát v Pardubickém deníku se slovy omluvy adresované též k rukám žalobců ve znění obsaženém ve výroku rozsudku (výrok I.), dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit každému ze žalobců 50 000 Kč (výrok II.), nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 49 970,20 Kč (výrok III.) a nahradit České republice náklady ve výši 1 481 Kč (výrok IV.).
4. Proti rozsudku soud prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 19. prosince 2016 č. j. 27 Co 341/2016-298 rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaslat k rukám obou žalobců omluvu ve znění, uvedeném v tomto rozsudku; v části, ve které se žalobci domáhali, aby bylo stěžovatelce uloženo uveřejnit na své náklady inzerát v Pardubickém deníku s textem téže omluvy, byla žaloba zamítnuta; stěžovatelce dále odvolací soud uložil povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 50 000 Kč, nahradit žalobcům náklady řízení před okresním soudem ve výši 52 515 Kč, nahradit České republice náklady řízení ve výši 1 481 Kč a nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 10 842 Kč.
5. Dovolání, podané stěžovatelkou proti rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 30 Cdo 2202/2017-329 v části, ve které bylo stěžovatelce uloženo zaslat každému ze žalobců omluvu ve znění uvedeném ve výroku, zamítl podle §243d písm. a) o. s. ř.; ve zbývající části dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř. Současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit každému ze žalobců na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 363,80 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že podle §114 odst. 1 občanského zákoníku měla právo rozhodovat o tom, jakým způsobem bude zesnulý pohřben. Stěžovatelka se řídila přáním zesnulého, rozhodla se pro pohřeb soukromý a v tomto jejím jednání nemůže být spatřován žádný špatný úmysl.
7. Stěžovatelka má za to, že žádný ze soudů se doposud řádně nezabýval otázkou střetu osobnostních práv stěžovatelky a žalobců (rozporem mezi právem žalobců na pietu a právem zesnulého a stěžovatelky na důstojnost), ale vzal pouze za prokázané, že její práva nemohou být chráněna vůči zjevnému zneužití. Tuto stěžovatelkou uplatněnou otázku, která v praxi dovolacího soudu, podle tvrzení stěžovatelky, doposud řešena nebyla, dovolací soud pouze formálně odmítl jako pouhé napadání skutkového stavu zjištěného řádnými soudy. Stěžovatelka rovněž namítala, že z napadených rozhodnutí je zřejmá zatíženost soudu na zjišťování vztahu zesnulého s dalšími pozůstalými, aniž by soud přisuzoval váhu existující rodině stěžovatelky, tedy zesnulého a jejich dcery.
8. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem učiněným ve věci rozhodujícími soudy, a to že když uspořádala pohřeb soukromý s ohledem na přání zesnulého, takové jednání bylo protiprávní a tento závěr považuje za neoprávněný zásah do jejího rodinného života.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
12. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
13. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly, citlivě se vypořádaly se všemi vznesenými námitkami a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
15. Soud prvního stupně dovodil, že stěžovatelka opomenula fakt, že zesnulý měl i další dvě děti a sourozence, kteří mu byli blízcí jako její dcera. Stěžovatelka tak svým postojem zasáhla zásadním způsobem do osobnostních práv žalobců (a i sourozenců zesnulého), proto žalobě vyhověl. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu, který ve věci, podle jeho závěru, provedl obsáhlé a podrobné dokazování s tím, že stěžovatelka svým jednáním zasáhla do osobnostních práv žalobců a uzavřel, že je tudíž povinna se jim omluvit a současně poskytnout finanční odškodnění ve výši 50 000 Kč pro každého z nich.
16. Dovolací soud k naznačovanému střetu osobnostních práv ve smyslu ustanovení §114 odst. 1 občanského zákoníku a ustanovení §81 odst. 2 občanského zákoníku a střetu mezi zákazem zneužití práva ve smyslu §8 občanského zákoníku a principem právní jistoty konstatoval, že dovolání stěžovatelky je v této části přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., protože z tohoto pohledu nebyla předestřená otázka dovolacím soudem dosud výslovně řešena. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, pokud se týče přisouzené omluvy stěžovatelky, z hlediska stěžovatelkou vymezeného důvodu a dospěl k závěru, že však toto dovolání není důvodné. Nejvyšší soud zdůraznil, že oprávnění osob, jejichž výčet obsahuje ustanovení §114 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku, nelze posuzovat jako absolutní právo umožňující takovýmto osobám bez objektivně seznaného důvodu vyloučit další osoby, jimž ve smyslu §81 svědčí právo na pietu, z možnosti se účastnit pohřbu jim blízkého člověka, vzdát mu tak úctu a současně mimo jiné i dát tak průchod svým legitimním cílům ve vztahu k němu. Zabránění účasti na pohřbu takovýmto pozůstalým - byť s odkazem na zmiňované ustanovení§114 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku, proto může případně být za určitých okolností konkrétního případu klasifikováno i jako zneužití práva, které ve smyslu ustanovení §8 občanského zákoníku nepožívá právní ochrany.
17. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud současně poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
18. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
19. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu