ECLI:CZ:US:2018:1.US.930.18.1
sp. zn. I. ÚS 930/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Josefa Kříhy, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem Jaselská 940/23, Brno, proti usnesení o příklepu JUDr. Romana Chaloupky, soudního exekutora, Exekutorský úřad Mělník, ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 031 EX 388/02-418, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. března 2017 č. j. 20 Co 41/2017-438 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018 sp. zn. 20 Cdo 4567/2017, za účasti JUDr. Romana Chaloupky, soudního exekutora, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. března 2018 a doplněné podáním ze dne 3. dubna 2018, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Usnesením ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 031 EX 388/02-418 udělil soudní exekutor JUDr. Roman Chaloupka, Exekutorský úřad Mělník, příklep na vydražené nemovitosti v k. ú. Stará Boleslav vydražiteli (výrok I.), stanovil lhůtu k zaplacení nejvyššího podání (výrok II.) a uložil stěžovateli, aby vydražené nemovitosti vyklidil nejpozději do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto usnesení nebo doplacení nejvyššího podání, nastalo-li později (výrok III.).
3. K podaným odvoláním Krajský soud v Hradci Králové, usnesením ze dne 17. března 2017 č. j. 20 Co 41/2017-438, usnesení soudního exekutora potvrdil.
4. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, neboť byl přesvědčen, že nebylo možné, aby pověřený soudní exekutor nařídil a provedl předmětnou dražbu elektronicky, neboť mu v tom bránilo přechodné ustanovení čl. VII odst. 2 zákona č. 286/2009 Sb., kterým se měnil zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. ledna 2017 sp. zn. 20 Cdo 4567/2017 podané dovolání zamítl, když shledal napadené rozhodnutí odvolacího soudu jako správné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy a namítal nesprávnost usnesení o příklepu, jež bylo podle jeho názoru vydáno v rozporu s právními předpisy. Stěžovatel má za to, že možnost uskutečnit dražbu elektronicky podle ustanovení §336o o. s. ř. byla zavedena do o. s. ř. jeho novelou provedenou zákonem č. 286/2009 Sb., a to s účinnosti od 1. listopadu 2009 a podle čl. VII bodu 2 přechodných ustanovení k tomuto zákonu, se na řízení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (exekuci), v nichž byla dražební vyhláška vydána přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se ustanovení §336o o. s. ř., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nepoužije. Proto je stěžovatel názoru, že pokud vydal soudní exekutor ve vztahu k dotčeným nemovitostem dražební vyhlášku již dříve podle ustanovení §336b o. s. ř., nemohl jí tak následně k týmž nemovitostem vydat podle jiného ustanovení o. s. ř. (tedy §336o o. s. ř.) a uskutečnit tak dražbu elektronicky.
6. Stěžovatel vytýkal zejména odvolacímu soudu značně (nepřípustně) extenzivní výklad dotčených přechodných ustanovení zákona č. 286/2009 Sb., který považuje za výklad učiněný v rozporu se zavedenou rozhodovací praxí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
12. Pro rozhodnutí dovolacího soudu bylo mimo jiné podstatné vyřešení právní otázky, zda je s ohledem na existenci čl. VII odst. 1 a 2 části čtvrté zákona č. 286/2009 Sb. přípustné, aby byla vydána dražební vyhláška prodejem nemovité věci v elektronické dražbě podle ustanovení §336o o. s. ř. ve znění účinném od 1. listopadu 2009, jestliže v téže exekuční věci byla před účinností zákona č. 286/2009 Sb. (který zavedl možnost uskutečnění elektronické dražby nemovité věci) vydána dražební vyhláška prodejem nemovité věci nikoliv elektronicky (podle §336b a násl. o. s. ř. ve znění novely č. 286/2009 Sb.), jestliže dražba nemovité věci za základě dřívější dražební vyhlášky nebyla úspěšná. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, bylo dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
13. Dovolací soud po posouzení celé věci dospěl k závěru, že je přípustné, aby byla vydána dražební vyhláška prodejem nemovité věci v elektronické dražbě podle ustanovení §336o o. s. ř. ve znění účinném od 1. listopadu 2009, jestliže v téže exekuční věci již byla před účinností zákona č. 286/2009 Sb. vydána dražební vyhláška prodejem téže nemovité věci nikoliv elektronicky, pokud dražba nemovité věci na základě dřívější dražební vyhlášky nebyla úspěšná. Proto dovolací soud podané dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
14. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a objasnil, z jakého důvodu dovolání zamítl. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
15. Ústavní soud opakovaně judikoval, že nesouhlas s právním názorem ve věci rozhodujících soudů sám o sobě není způsobilý založit důvodnost projednávané ústavní stížnosti, pokud soudy postupovaly v řízení ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Tak je tomu i v nyní projednávané věci.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu