ECLI:CZ:US:2018:2.US.1013.18.1
sp. zn. II. ÚS 1013/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Petry Laňarové, zastoupené JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, AK se sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2018 č. j. 14 Co 440/2017-63 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 8. 2017 č. j. 46 C 86/2017-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokátky a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Stěžovatelka rovněž tvrdila, že došlo k porušení jejího základního práva na rovnost stran v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 31. 8. 2017 č. j. 46 C 86/2017-28 rozhodl ve věci Martina Laňara a Ing. Petry Laňarové o návrhu na rozvod manželství tak, že se toto manželství rozvádí a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 16. 1. 2018 č. j. 14 Co 440/2017-63 tak, že se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných v rodinných věcech (upravených nyní občanským zákoníkem) přistupuje zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty. To se ostatně odráží i v tom, že v těchto věcech není, až na několik zákonných výjimek, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takové formy protiústavnosti se však v posuzované věci zjevně nejedná.
6. Stěžovatelka se svojí ústavní stížností domáhala zrušení napadených rozhodnutí na základě tvrzeného porušení základních práv. Stěžovatelka skutečně nebyla vyslechnuta v prvostupňovém řízení. Nicméně tato vada nemůže jít k tíži soudu, který ve věci rozhodoval, ale k tíži stěžovatelky, která se opakovaně k jednání nedostavila. Soud I. stupně její opakovanou omluvu z důvodu zahraniční dovolené nepovažoval za řádnou a včasnou a na základě toho k ní nepřihlédl a jednal v nepřítomnosti stěžovatelky.
7. Nicméně stěžovatelkou vytýkaná vada absence jejího výslechu byla zhojena na úrovni odvolacího soudu. Odvolací soud při jednání doplnil dokazování podle §213 a §213a o. s. ř. výslechem stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že byla-li potenciální vada řízení takto zhojena, je řízení jako celek třeba podle konstantní judikatury pokládat za spravedlivé. Odvolací soud v těchto souvislostech sice (nadbytečně) zdůraznil platnost systému neúplné apelace pro odvolací řízení, v závěru svého odůvodnění však věcně vzato zhodnotil obsah výslechu stěžovatelky ve vztahu k závěrům, které učinil (body 15, 16 rozsudku). Takové hodnocení již není Ústavní soud, jak výše naznačeno, zásadně oprávněn přezkoumávat.
8. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu