ECLI:CZ:US:2018:2.US.1172.18.1
sp. zn. II. ÚS 1172/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti I. T., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá ul. 6, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 278/2015-67 ze dne 31. 1. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 21 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku, rozhodnutím Městského úřadu Kralovice, odboru životního prostředí č. j. OŽP/6575/14 mkr ze dne 29. 4. 2014 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel neustanovuje mysliveckou stráží pro nesplnění podmínek uvedených v §12 odst. 3 písm. c) zákona o myslivosti, konkrétně pro nesplnění podmínky bezúhonnosti. Tuto podmínku stěžovatel nesplnil, jelikož byl v minulosti odsouzen za úmyslný trestný čin. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal, Krajský úřad Plzeňského kraje však toto odvolání zamítl a zamítnuta následně byla i stěžovatelova správní žaloba, a to rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 30 A 93/2014-33 ze dne 25. 9. 2015.
Řízení o kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud přerušil a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení §12 odst. 4 a 5 zákona o myslivosti, které stručně řečeno definují bezúhonnost pro účely §12 odst. 3 písm. c) téhož zákona, a to tak, že se u ní nepřihlíží k zahlazení. Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 8/16 ze dne 19. 12. 2017 Ústavní soud tento návrh zamítl.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem následně Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, a stěžovatel si proto podal ústavní stížnost.
V ní konstatuje, že se závěrem citovaného plenárního nálezu nesouhlasí a ústavní stížnost podává za účelem podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Dle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na přístup k veřejným funkcím za rovných podmínek, neboť požadavek bezúhonnosti je v zákonu o myslivosti stanoven nepřiměřeně přísně. Stěžovatel poukazuje na nápravnou funkci trestu a tvrdí, že na něj byl uvalen požadavek nesouměřitelný s jinými srovnatelnými funkcemi, neboť je bezúhonný např. pro účely ucházení se o služební poměr policisty či o zbrojní průkaz.
Podle stěžovatele neexistuje žádný rozumný důvod, proč by neměl být pro účely zákona o myslivosti bezúhonným. Zákon údajně nezohledňuje povahu trestné činnosti, její závažnost ani vztah k činnosti, kterou by měl stěžovatel vykonávat, a v konečném důsledku tak zasahuje do samé podstaty práva na přístup k veřejným funkcím za rovných podmínek, a proto je nepřiměřeným zásahem do práva na rovnost v lidské důstojnosti.
Ústavní soud ústavní stížnost přezkoumal v rozsahu námitek, které v ní stěžovatel uplatnil, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Souladem podmínky bezúhonnosti pro výkon myslivecké stráže s čl. 21 odst. 4 Listiny se Ústavní soud, jak známo, zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/16. Konstatoval přitom, že daná podmínka v rozporu s právem na přístup k veřejným funkcím za rovných podmínek není.
K jednotlivým stěžovatelovým argumentům Ústavní soud poznamenává, že podmínku bezúhonnosti nelze považovat za trest za spáchání trestného činu, jejím smyslem je pouze stanovit určitý standard pro výkon společensky významných činností (viz bod 64 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/16). Pokud jde o srovnání s jinými veřejnými funkcemi, z ústavního pořádku neplyne povinnost zákonodárce podmínky pro výkon různých veřejných funkcí odstupňovat podle jejich důležitosti. Nadto stěžovatel pomíjí, že v případě jiných funkcí zákonodárce stanoví i jiné, dodatečné podmínky pro jejich výkon, a proto je argument, že by konkrétně podmínku bezúhonnosti u nich splňoval, poněkud zavádějící. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na bod 69 a násl. výše citovaného nálezu, v němž je mimo jiné vysvětleno, že přísnost podmínky bezúhonnosti u mysliveckých stráží v podstatě kompenzuje absenci jiných kontrolních mechanismů, které by s ohledem na významná oprávnění myslivecké stráže byly žádoucí, ale jejichž zavedení by s ohledem na povahu funkce bylo (např. v rozsahu, v jakém tomu je u příslušníků bezpečnostních sborů) jen obtížně proveditelné.
Za významný nelze považovat ani stěžovatelův argument, že je bezúhonný pro účely zákona o zbraních; je zcela logické, že pro oprávnění používat zbraň při výkonu veřejné moci (které myslivecká stráž má) budou stanoveny daleko přísnější podmínky než pro samotnou možnost mít zbrojní průkaz.
Stěžovatel namítá, že zákon nezohledňuje povahu trestné činnosti. Zákon však to, jak závažného protiprávního jednání se uchazeč o funkci dopustil, ve skutečnosti rozlišuje. Proto méně závažná pochybení (přestupky) váže na jejich vztah k funkci myslivecké stráže, u více závažných pochybení (trestných činů) pak vyžaduje jako překážku pro výkon funkce úmyslné jednání.
V petitu ústavní stížnosti je navrhováno zrušení napadeného rozsudku i pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny, ovšem v ústavní stížnosti není řečeno nic, z čeho by plynulo, proč bylo stěžovatelovo právo na přístup k soudu (resp. na spravedlivý proces) porušeno.
Stejně jako v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/16 Ústavní soud připouští, že předmětná podmínka bezúhonnosti, u níž se nepřihlíží k zahlazení, je velice přísná. Nezbývá ovšem než zopakovat, že uvážení, zda nadále plní svůj účel (viz body 65 a násl. nálezu), je primárně na zákonodárci. Ostatně diskuze o změně zákona o myslivosti v současnosti probíhají a v minulém roce byl Poslanecké sněmovně již i předložen vládní návrh, kterým by došlo mimo jiné právě k úpravě podmínek pro výkon myslivecké stráže (sněmovní tisk č. 1073/0; jeho projednání bylo nicméně ukončeno v důsledku konce volebního období).
Stěžovatel upozornil, že podá stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, svou ústavní stížnost nicméně omezil na dále nerozvedený odkaz na čl. 36 odst. 1 Listiny a na námitku porušení práva dle čl. 21 odst. 4 Listiny, které Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, na jejíž dodržování Evropský soud pro lidská práva dohlíží, neobsahuje. Jinak řečeno, na základě takto koncipované ústavní stížnosti Ústavní soud případný rozpor s Úmluvou ani posoudit nemůže.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu