ECLI:CZ:US:2018:2.US.1212.18.1
sp. zn. II. ÚS 1212/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti Ing. Evy Minárové, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem Bohuslava Martinů 1051/2, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, č. j. 70 Co 456/2017-65, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze ("městský soud"), neboť má za to, že jím byl porušen princip právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí, princip vázanosti soudce zákonem a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 13 Úmluvy.
2. V řízení, které předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 5 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 22. 8. 2017, č. j. 25 C 124/2017-39, zamítl žalobu O. Hruškové (dále jen "žalobkyně") proti stěžovatelce jako žalované o částku 39.850 Kč s příslušenstvím. Městský soud následně k odvolání žalobkyně nyní napadeným rozsudkem tento rozsudek obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelka má povinnost zaplatit žalobkyni částku 39.850 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I.) a částku ve výši 29.237 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaná částka představuje dluh stěžovatelky vyplývající ze smlouvy o zápůjčce na částku ve výši 39.850 Kč, přičemž stěžovatelka se dostala do prodlení s úhradou dluhu. Následně dne 1. 4. 2015 podepsala dokument o uznání dluhu. Městský soud uvedl, že právní názor obvodního soudu, který konstatoval, že dokument podepsaný stěžovatelkou není uznáním dluhu, jelikož nesplňuje jeho formální náležitosti a že nárok na zaplacení dlužné částky je tedy promlčený, vycházel z ryze formalistického pojetí, které nemůže obstát. Odvolací soud totiž konstatoval, že formální náležitosti uznání dluhu jsou splněny do té míry, aby bylo možno předmětnou listinu chápat právě jako uznání dluhu stěžovatelky vůči žalobkyni.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a principu právní jistoty. Porušení právní jistoty spatřuje zejména v tom, že městský soud ignoroval zákonem stanovený běh promlčecí lhůty, kdy na základě takovéhoto jednání by dle jejího tvrzení docházelo ke vzniku nepromlčitelného dluhu, když soud konstatoval, že pro promlčení není důležité, kdy právní vztah vznikl, ale že trvá k určitému dni. Porušení práva na spravedlivý proces dle stěžovatelky spočívá v tom, že byť projevila procesní snahu, aby podložila své tvrzení o promlčení dluhu důkazy, nebylo jí soudem druhého stupně vyhověno a důkaz nebyl proveden.
4. Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu a řízení mu předcházející z hlediska námitek obsažených v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Předně je třeba uvést, že při posuzování tvrzených pochybení orgánů veřejné moci (zejména soudů) Ústavní soud konstantně přihlíží též k tomu, jak intenzivně tato eventuální pochybení zasahují do právní a osobní sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního systému. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
6. Této praxi ostatně odpovídá i zákonná úprava obsažená v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu vůbec přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv.
7. V nyní projednávané věci je předmětem sporu částka ve výši 39.850 Kč, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, samozřejmě není nikde pevně stanovena, neboť je nutno ji posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem sporu včetně jeho charakteru a možnostem účastníků. Je nicméně z povahy věci zřejmé, že v těchto případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně, a to zejména v případě zásadního zásahu do majetkových práv v konkrétním případu stěžovatele (k němuž však s ohledem na výši částky a postavení stěžovatelky v této věci nedošlo), resp. za situace, kdy se vyjeví nutnost posoudit a autoritativně zodpovědět zásadní ústavněprávní otázku, tzn. nikoliv pouze vyložit podústavní právní úpravu.
8. I se zohledněním naznačené zdrženlivosti Ústavní soud v nyní projednávané věci konstatuje, že výklad podústavního práva provedený městským soudem neshledal jakkoliv vybočujícím z ústavních principů ovládajících soudní řízení. Se stěžovatelkou nelze souhlasit ani potud, že bylo zasaženo do principu právní jistoty, jelikož je možno plně přijmout závěry městského soudu učiněné v tom smyslu, že pro uznání dluhu nejsou podstatné pouze formální, nýbrž především obsahové náležitosti projevu vůle a pokud bylo v řízení prokázáno, že si stěžovatelka byla dne 1. 4. 2015 vědoma toho, že žalobkyni dluží 39.850 Kč a projevila vůli tento svůj závazek během 6 měsíců splnit (navíc stěžovatelka na základě shodně koncipovaného prohlášení částku 17.600 žalobkyni skutečně uhradila), jednalo se o faktické uznání předmětného dluhu. Pokud proto městský soud na základě provedeného dokazování (viz též emailová korespondence v rámci předžalobních jednání) dospěl k závěru, že dluh nebyl promlčen, nemá Ústavní soud žádný rozumný důvod tento závěr z ústavněprávního hlediska jakkoliv rozporovat. Stěžovatelka se totiž mýlí, pokud uvádí, že se městský soud dostatečně nezabýval otázkou vzniku právního vztahu, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že městský soud naopak argumentoval povinností samotné stěžovatelky s určitostí tvrdit a prokázat skutečnosti týkající se údajného promlčení nároku, což však neučinila, přičemž žalobkyně tvrdila, že před rokem 2010 stěžovatelku ani neznala. Proto městský soud uzavřel, že k poskytnutí finančních prostředků došlo před 1. 4. 2015 (kdy došlo k uznání dluhu) na základě smlouvy o půjčce či zápůjčce.
9. K námitce ohledně tzv. opomenutého důkazu Ústavní soud uvádí, že bylo věcí samotné stěžovatelky, aby v odvolacím řízení poukázala na důkazy, které by podpořily její právní argumentaci a nepostačuje, pokud tak učinila jen v řízení před nalézacím soudem. Ostatně ani nyní v ústavní stížnosti nekonkretizuje, o jaké relevantní důkazy se mělo jednat. Zmiňuje totiž výslovně pouze výslechy účastníků řízení (str. 3 stížnosti), což je však s ohledem na povahu daného řízení, kdy se žalobkyně a žalovaná (stěžovatelka) k předmětu řízení opakovaně vyjadřovaly a měly tak dostatečný procesní prostor pro uplatnění veškeré argumentace, z ústavněprávního hlediska zcela nedostatečné, jelikož není vůbec zřejmé, co dalšího by v případě provedeného výslechu byla stěžovatelka dále schopna (nad rámec všech svých předchozích vyjádření) nabídnout.
10. Ústavní soud je přitom podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a zásadně mu proto nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, s výjimkou případů, kdy jimi dojde k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jinak řečeno, ústavní stížnost nemůže být shledána důvodnou jen proto, že stěžovatelka nesouhlasí se způsobem hodnocení zjištěného skutkového stavu a s jeho posouzením podle podústavního práva. Pokud by tomu tak totiž bylo, pak by se právo na spravedlivý proces fakticky překlopilo do práva na úspěch v soudním řízení, což ovšem - zcela pochopitelně - nemůže požívat soudní (tím méně ústavněprávní) ochrany. Úkolem Ústavního soudu proto není toto podústavní právo interpretovat a ani sjednocovat jeho výklad. Jelikož v nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že napadený rozsudek městského soudu je přesvědčivě odůvodněn a vychází z řádně vyhodnoceného skutkového stavu, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že z ústavněprávního hlediska plně obstojí a do základních práv stěžovatelky jím zasaženo nebylo.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Za této situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně po obdržení ústavní stížnosti, se již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladu vykonatelnosti podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu