ECLI:CZ:US:2018:2.US.1224.18.1
sp. zn. II. ÚS 1224/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího a Miluše Dvořákových, obou zastoupených JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, se sídlem Telečská 7, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2017 č. j. 30 A 14/2017-30 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2018 č. j. 6 As 235/2017-23, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a, jako Městského úřadu Třešť, odboru stavebního úřadu, se sídlem Revoluční 20, Třešť vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, kterými mělo být dle jejich tvrzení porušena jejich základní práva, konkrétně právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i z rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), vyplývá, že předmětem sporu jsou stavby na pozemku sousedícím s pozemkem stěžovatelů a s nimi související správní akty žalovaného stavebního úřadu, konkrétně souhlas ze dne 29. dubna 1999 č. j. 1997/99-Du týkající se opravy střechy a zřízení přístřešku do 16 m2, sdělení k ohlášení stavebních úprav ze dne 24. dubna 1997 č. j. 1811/97 týkající se zapuštění laminátové nádrže a zpevnění plochy před drobnou stavbou vybetonováním, a rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 25. června 1997 č. j. 1337/97-21/97 týkající se dřevěného rozebíratelného hrazení.
3. Stěžovatelé se žalobou ze dne 23. ledna 2017 domáhali, aby krajský soud uložil vedlejšímu účastníku ve věci zahájit územní řízení a řízení o umístění stavby, umožnit jim vyjadřovat se k projektové dokumentaci staveb, způsobu provádění a užívání staveb a k požadavkům dotčených orgánů a vydat rozhodnutí o územním řízení a o umístění stavby. Stěžovatelé soudí, že nezahájením územního řízení a řízení o umístění staveb žalovaný brání právu stěžovatelů uplatňovat práva účastníka těchto řízení.
4. Krajský soud žalobu usnesením ze dne 14. června 2017 č. j. 30 A 14/2017-30 odmítnul pro nesplnění podmínek řízení, přičemž tento nedostatek považoval za neodstranitelný. Krajský soud své rozhodnutí založil na klasifikaci žaloby jako žaloby na ochranu proti nečinnosti, přičemž doplnil, že souhlas ze dne 29. dubna 1999 č. j. 1997/99-Du s provedením stavebních úprav a sdělení k ohlášení stavebních úprav ze dne 24. dubna 1997 č. j. 1811/97 představují souhlasy podle části čtvrté zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen "správní řád"), a nejsou rozhodnutím ve věci samé, přičemž jako takové mohou být napadeny toliko žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Ke třetímu napadenému aktu, tj. rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 25. června 1997 č. j. 1337/97-21/97, poznamenal, že sice jde o "klasické" správní rozhodnutí vydávané ve správním řízení, avšak i toto rozhodnutí existuje a nebylo zrušeno. Krajský soud uzavřel, že žaloba na ochranu proti nečinnosti nemůže sloužit k "otevírání" a zahajování správních řízení již ukončených pravomocným rozhodnutím. Nadto ještě soud upozornil, že i u případné žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu lze předpokládat beznadějné uplynutí lhůty pro podání této žaloby.
5. Proti usnesení podali žalobci kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem č. j. 6 As 235/2017-23 ze dne 31. ledna 2018. Nejvyšší správní soud sice souhlasil s argumentací žalobců, že krajský soud nesprávně posuzoval žalobu jako žalobu na ochranu proti nečinnosti, ačkoliv z jejího obsahu vyplývalo, že jde také o zásahovou žalobu, a tak tato žaloba neměla být bez dalšího odmítnuta, nicméně shledal, že stěžovatelé žalobou obcházejí skutečnost, že proti příslušným rozhodnutím měli v minulosti podat opravný prostředek a za splnění příslušných podmínek mohli podat příslušnou správní žalobu, a že jak subjektivní, tak objektivní lhůta pro podání žaloby již marně uplynula, neboť žaloba z roku 2017 napadá správní akty z let 1997 a 1999. Nejvyšší správní soud uzavřel, že za této situace považuje zkoumání dalších podmínek řízení za zjevně nadbytečné. Tento rozsudek stěžovatelé napadli ústavní stížností.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že se v kasační stížnosti jednalo o souhlas se stavebními opravami a sdělení k ohlášení stavebních úprav, nikoliv o rozhodnutí o dodatečném povolení stavby (stěžovatelé konkrétně uvádí, že pokud by bylo v žalobě napadáno pouze toto rozhodnutí, dalo by se hodnocení Nejvyššího správního soudu přisvědčit), a že Nejvyšší správní soud svoji argumentaci založil toliko na tomto správním aktu, přičemž ignoroval zbývající dva tzv. jiné správní úkony. Stěžovatelé uvádí, že Nejvyšší správní soud špatně kvalifikoval jednotlivé správní akty a přípustné prostředky obrany proti nim a tímto tedy zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces, když "celou situaci stěžovatelů shrnul v jedno a svou argumentaci založil na jediném ze tří v žalobě zmíněných aktů."
7. Stěžovatelé dále namítají, že argumentace obou soudů ohledně marného uplynutí lhůty k podání správní žaloby je lichá, když jde o zásah trvající, ohledně něhož není možné, aby lhůta pro podání žaloby na ochranu před zásahem správního orgánu uplynula, dokud tento zásah trvá. Stěžovatelé v tomto smyslu odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Aps 1/2013-51 ze dne 26. června 2013, podle něhož platí, že "žaloba proti zásahu, který trvá v okamžiku podání žaloby, z povahy věci nemůže být opožděná." Obecné soudy tedy podle stěžovatele pochybily, když na opožděnost poukazovaly coby na jeden z důvodů odmítnutí žaloby.
8. Stěžovatelé nakonec v rozhodnutí obou soudů spatřují též zásah do jejich vlastnického práva k pozemku, neboť kvůli stavu celého dlouhého procesu nemohou své vlastnictví užívat pokojně a nemohou mít ani jistotu, že se situace v budoucnu nezhorší.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupení v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížností uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V projednávané věci Ústavní soud považuje za důležité zdůraznit, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
12. Jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud v odůvodnění svých rozhodnutí zdůraznily, že žaloba, kterou by stěžovatelé zvolili k dosažení svého cíle, ať už by šlo o žalobu proti rozhodnutí, žalobu na ochranu proti nečinnosti nebo zásahovou žalobu, by neměla naději na úspěch. Obecné soudy tento závěr založily na skutečnosti, že lhůta pro podání takové žaloby již marně uplynula, jelikož předmětné správní akty byly vydány v letech 1997-1999, přičemž o jejich existenci se museli stěžovatelé dozvědět nejpozději v červenci 2016, neboť tehdy podali žalobu v obdobné věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 A 120/2016, spíše však ještě dříve, jak vyplývá z jejich tvrzení o opakovaných stížnostech.
13. Ústavní soud shledal, že obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
14. K námitce stěžovatelů, že jde o trvající zásah a že tedy tato žaloba nemůže být z povahy věci opožděná, je nutné se zabývat povahou tvrzeného zásahu. Stěžovatelé v této souvislosti uvádějí rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Aps 1/2013-51 ze dne 26. června 2013, ve kterém však Nejvyšší správní soud mimo jiné uvádí, že "pro účely posuzování běhu žalobních lhůt a včasnosti žaloby na ochranu před zásahem správního orgánu je zapotřebí rozlišovat mezi jednorázovými zásahy s trvajícími důsledky a samotnými trvajícími zásahy." Ve zbytku tohoto rozhodnutí potom Nejvyšší správní soud dovozuje, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, nemožnost uplynutí lhůty pro podání zásahové žaloby v případě trvajících zásahů. Toto pravidlo je však vzhledem ke skutkovému stavu nynější věci na situaci stěžovatelů nepřiléhavé, neboť v případě správních aktů, které jsou základem nynějšího sousedského sporu, nejde o trvající zásah, ale o zásah jednorázový (k tomu viz např. nález sp. zn. II. ÚS 635/18 ze dne 15. května 2018, pro skutkově podobný případ potom viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 952/16 ze dne 27. září 2016).
15. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy ve věci rozhodly a rozhodnutí odůvodnily ústavně souladným způsobem, a že argumentaci stěžovatelů mířící k překonání podmínky včasného podání žaloby založené ustanovením §84 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, nelze přisvědčit. Obecnými soudy uváděná opožděnost žaloby musela být stěžovatelům koneckonců známá i z toho důvodu, že jejich dřívější žalobu proti rozhodnutí, směřující proti stejným správním úkonům jako žaloba v nynější věci, byla usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 120/2016-38 ze dne 3. listopadu 2016 odmítnuta mimo jiné právě s odkazem na její opožděnost.
16. Z výše uvedeného plyne, že i kdyby Ústavní soud napadená rozhodnutí správních soudů kvůli dalším námitkám uplatněným v ústavní stížnosti zrušil a věc jim vrátil, nemohlo by to stěžovatelům přinést úspěch ve věci. Ústavní soud proto od přezkoumávání dalších námitek stěžovatelů upustil a podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Ludvík David
předseda senátu