ECLI:CZ:US:2018:2.US.1269.18.1
sp. zn. II. ÚS 1269/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczynské, zastoupené Mgr. Michalem Dobiášem, advokátem, AK se sídlem Betlémské náměstí 6, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018 č. j. 70 Co 439/2017-699 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 11. 2017 č. j. 34 C 75/2008-670, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku a dále ústavně garantovaný princip právní jistoty.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízení o obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost zahájeném stěžovatelkou. K žádosti stěžovatelky ze dne 25. 6. 2017 o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 1. 11. 2017 č. j. 34 C 75/2008-670, napadeným ústavní stížností, tak, že zastavil řízení o osvobození stěžovatelky od soudních poplatků i řízení o ustanovení zástupce stěžovatelky z řad advokátů, a to pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Obvodní soud poukázal na skutečnost, že již jeho usnesením ze dne 8. 9. 2015 bylo stěžovatelce přiznáno osvobození od soudních poplatků (zcela) a ustanovena advokátka. Toto ustanovení advokátky bylo poté v roce 2016 soudem zrušeno, následné dvě žádosti stěžovatelky o ustanovení jiného zástupce byly zamítnuty a ve věci pak rozhodoval i Nejvyšší soud, který se ztotožnil se závěry soudů nižších instancí o neustanovení dalšího advokáta stěžovatelce s tím, že stěžovatelka v daném řízení (sp. zn. 34 C 75/2008) opakovaně zneužívá dobrodiní umožněné zákonodárcem v podobě ustanovení advokáta k ochraně zájmů účastníka řízení (stěžovatelce byli totiž v řízení postupně ustanoveni tři zástupci, jejichž ustanovení pak bylo zrušeno pro narušení nezbytné důvěry z důvodů na straně stěžovatelky). V aktuální žádosti pak stěžovatelka neuvedla a neosvědčila žádné nové relevantní skutečnosti z hlediska navrhovaného ustanovení zástupce. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2018 č. j. 70 Co 439/2017-699 předchozí usnesení obvodního soudu potvrdil jako správné.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nejdříve připomíná prapůvod svého sporu s tím, že všechna rozhodnutí vydaná v něm po 29. 5. 1991 považuje za svévolná. Dále poukazuje na judikaturu Ústavního soudu k právu na právní pomoc a k povinnosti obecných soudů odůvodnit svá rozhodnutí a na judikaturu Nejvyššího soudu k rozhodování o žádosti o ustanovení zástupce řízení. Namítá, že v daném případě splnila podmínky pro osvobození od placení soudních poplatků, navíc od září 2015 se její majetkové poměry ještě zhoršily. Obecné soudy podle ní v dané věci postupovaly formalisticky a nezákonně, neboť nevyhověly její žádosti o ustanovení zástupce a svá rozhodnutí ani řádně neodůvodnily, nýbrž bagatelizovaly její zdravotní stav a komplikace i finanční situaci. Závěrem pak stěžovatelka blíže rozebírá samé jádro celého svého sporu.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud též konstantně připomíná, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry; proto v praxi Ústavní soud k věcnému posouzení ústavní stížnosti v takových případech přistupuje pouze ve výjimečných případech.
8. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal; ostatně ani stěžovatelka sama ve své ústavní stížnosti neuvádí žádnou konkrétní argumentaci svědčící o zásahu do jejích ústavně zaručených práv. Ústavní soud předně poukazuje na skutečnost, že stěžovatelka již v řízení před obecnými soudy v dané věci byla osvobozena od soudních poplatků; její žádost o totéž tedy postrádá smysl. Pokud pak jde o žádost o ustanovení advokáta, obecné soudy z ústavněprávního pohledu zcela dostatečně odůvodnily a vysvětlily, proč ani této žádosti nebylo vyhověno, ale řízení o ní bylo zastaveno (stěžovatelčina žádost o totéž, za stejných relevantních okolností, již byla dříve posouzena a zamítnuta). Obecné soudy v posuzovaném řízení nevybočily z mezí ústavnosti a neodchýlily se ani od požadavků vyplývajících z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu (či Nejvyššího soudu), na něž poukazovala stěžovatelka. Obecné soudy nijak nebagatelizovaly stěžovatelčiny majetkové poměry ani zdravotní stav, ba naopak obvodní soud ji opakovaně upozornil na možnost požádat o přikázání věci k jinému soudu v místě svého bydliště. Závěrem Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelčiny poukazy k samotnému základu jejího sporu nejsou v kontextu podané ústavní stížnosti relevantní.
9. Ústavní soud tedy shrnuje, že napadenými rozhodnutími a postupem Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, včetně jejího práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu