ECLI:CZ:US:2018:2.US.1302.18.1
sp. zn. II. ÚS 1302/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti společnosti Služby města Postoloprty, s.r.o., IČ 25012347, se sídlem Postoloprty, Tyršova 626, zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem, sídlem Sladkovského 1640, Louny, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. ledna 2018 č. j. 14 Co 176/2017-191 ve výroku I. písm. b) a ve výroku II. a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 20. ledna 2017 č. j. 1 C 248/2015-162 ve výroku II, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se žalobkyně Magdaléna Polívková domáhala po žalované (stěžovatelce) zaplacení částky 10 051 Kč s příslušenstvím jako nárok na náhradu újmy na zdraví, která ji vznikla při návštěvě plaveckého bazénu. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 20. 1. 2017 č. j. 1 C 248/2015-162 (dále jen "okresní soud"), žalobkyně byla zavázána uhradit stěžovatelce polovinu nákladů řízení ve výši 6 679,20 Kč. Tento rozsudek ve věci samé byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2018 č. j. 14 Co 176/2017-191 (dále jen "krajský soud"). Ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Porušení práva na spravedlivý proces a rovnost řízení spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že přestože v řízení byla zcela úspěšná a za situace, kdy žalobkyně znala její stanovisko, tak vyvolala několik soudních jednání včetně místního šetření. Stěžovatelka ve vztahu k rozsudku okresního soudu namítala, že přihlédl jen k majetkovým poměrům žalobkyně a aplikoval zcela výjimečné ustanovení §150 o. s. ř., aniž by byly splněny zákonné předpoklady. Okresní soud zjistil, že provozování plavecké haly stěžovatelkou není ziskovou činností, přesto jí byla přiznána jen polovina účelně vynaložených nákladů řízení (6 679 Kč), které byla nucena nést ze svého. Okresní soud rozhodl v rozporu s principy, na nichž spočívá sporné civilní řízení, nevzal v úvahu úspěch stěžovatelky v soudním řízení, která se bránila a hájila neexistenci její povinnosti k odškodnění žalobkyně.
4. Pokud jde o ostatní námitky stěžovatelky týkající se postupu krajského soudu při rozhodování o nákladech řízení, tak tvrdila, že odůvodnění krajského soudu se vymyká principům rovného a spravedlivého řízení. Nelze poměřovat úspěšnost do výroku o meritu věci s úspěšností odvolání do nákladů řízení. Nesouhlasila s úvahami odvolacího soudu v odůvodnění rozsudku, že pokud stěžovatelka po úraze žalobkyně instalovala v prostorách plaveckého bazénu madlo, mohla to vnímat jako uznání odpovědnosti za její úraz a jevilo by se příliš tvrdým, aby nemajetná důchodkyně hradila náklady řízení nejen své, ale též stěžovatelky. Dále namítá, že odvolací soud dostatečně nezdůvodnil, proč změnil rozsudek okresního soudu a aplikoval §142 odst. 2 o. s. ř., za použití §224 odst. 1 o. s. ř., přičemž z judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá povinnost soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit. Na podporu svého názoru o nezákonném postupu okresního soudu a krajského soudu stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ) a domáhá se zásahu Ústavního soudu s tím, že takové trestání úspěšného účastníka soudního řízení považujeme za nanejvýš nespravedlivé.
5. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
6. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další]. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
8. Ústavní soud konstatuje, že těžiště předložené ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky s rozsudkem krajského soudu, kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé o 10 051 Kč a ve výroku I. b) o nákladech řízení 6 679,20 Kč změnil rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a výrokem II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka shledává tento postup obecných soudů jako nezákonný a ústavně rozporný, ale Ústavní soud nemůže přisvědčit jejím námitkám.
9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v §142 odst. 1 o. s. ř., přičemž jejich výše byla řádně přezkoumána soudy obou stupňů, které své závěry srozumitelně odůvodnily. Okresní soud shledal, s ohledem na okolnosti věci, důvod pro moderaci nákladů řízení dle §150 o. s. ř. Uvedl, že žalobkyně je starobní důchodkyně, která nevlastní žádný majetek větší hodnoty (starobní důchod 14 167 Kč), žije sama a hradí nájemné z bytu 5 027 Kč. Při posuzování, jak se nepřiznání náhrady nákladů řízení projeví v majetkové sféře stěžovatelky, uvedl, že se jedná o obchodní korporaci podnikající v celé řadě podnikání se základním kapitálem 20 milionů Kč. Krajský soud přehodnotil postup okresního soudu a konstatoval, že shledal okolnosti případu pro nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce. V odůvodnění rozsudku vyjádřil úvahy, kterými byl veden a vyslovil závěr, že míru úspěchu či neúspěchu jednoho z účastníků v odvolacím řízení byl částečný, proto nelze přiznat náhradu nákladů řízení žádnému z nich. V projednávané věci krajský soud tedy logicky opřel své odůvodnění o "nalezený" skutkový stav, který dovodil z provedených důkazů. Z toho plyne, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu lze sice považovat za poněkud strohé, nicméně tato skutečnost není způsobilá posunout věc do ústavní roviny.
10. Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu o konkrétní výši nákladů řízení, Ústavní soud žádné extrémní vybočení ze zákonných pravidel neshledal. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení (včetně rozhodování o nákladech řízení), zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů.
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že ve své dřívější rozhodovací praxi [například nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583)] zaujal Ústavní soud k tzv. bagatelním sporům stanovisko, dle kterého, pokud občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum v odvolacím řízení, což v obecné rovině není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví. Proto rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné ani odvolání, lze úspěšně napadat ústavní stížností jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Z dřívější rozhodovací praxe se jedná například o situace, kdyby se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti. V posuzovaném případě však Ústavní soud takové pochybení neshledal.
12. Ostatně ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti přesvědčivé argumenty nepředkládá. Pokud stěžovatelka v souvislosti s kritikou postupu soudů při rozhodování o nákladech řízení uvádí nález ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 (N 189/51 SbNU 307), jde o poukaz nepřípadný, neboť se rozhodnutí vztahovalo na zcela odlišnou situaci.
13. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu