ECLI:CZ:US:2018:2.US.1305.18.1
sp. zn. II. ÚS 1305/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Otakara Černohorského, zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, se sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018 č. j. 33 Cdo 3941/2017-80, usnesení Městské soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016 č. j. 28 Co 433/2016-59, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 9. 2016 č. j. 13 C 387/2014-48 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 3. 2016 č. j. 13 C 387/2014-27 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uložil stěžovateli rozsudkem ze dne 21. 3. 2016 č. j. 13 C 387/2014-27 povinnost zaplatit žalobkyni, společnosti JURIS REAL, spol. s r. o., 103 153 Kč s příslušenstvím. Dne 27. 5. 2018 podal stěžovatel k obvodnímu soudu návrh na vydání rozhodnutí o neúčinnosti doručení tohoto rozsudku. Stěžovatel v návrhu tvrdil, že on sám ani jeho právní zástupce se nemohli s rozsudkem obvodního soudu seznámit před datem nabytí jeho právní moci, jelikož žalobkyně soudu zamlčela korespondenční adresu stěžovatele i fakt, že stěžovatel jako žalovaný zplnomocnil svého právního zástupce k zastupování v předmětné věci.
2. Obvodní soud usnesením ze dne 2. 9. 2016 č. j. 13 C 387/2014-48 rozhodl, že neúčinnost doručení rozhodnutí se nevyslovuje. Dle obvodního soudu nelze přičítat žalobkyni k tíži, že zamlčela korespondenční adresu stěžovatele, neboť ji neměl evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, a ani to, že zatajila jeho právní zastoupení advokátem, neboť doložení oprávnění zastupovat účastníka je povinností té strany, která je v řízení zastupována.
3. Proti rozhodnutí obvodního soudu podal stěžovatel následně odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který usnesením ze dne 14. 11. 2016 č. j. 28 Co 433/2016-59 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Uvedl, že rozhodnutí o návrhu stěžovatele závisí na vyřešení otázky procesního práva, za jakých předpokladů soud I. stupně jako odesílající soud rozhoduje o neúčinnosti doručení svých písemností. V odpovědi na tuto otázku odkázal městský soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015 sp. zn. 21 Cdo 30/2015, z nějž plyne, že o neúčinnosti doručení odesílající soud rozhoduje jen pro účely řízení, které u něj (ještě) probíhá. Stěžovatel přitom podal v předmětné věci návrh na určení neúčinnosti doručení až poté, co bylo nalézací řízení u odesílajícího soudu skončeno, a již z toho důvodu nemohl být jeho návrh úspěšný.
4. Stěžovatel se proti rozhodnutí městského soudu bránil dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 1. 2018 č. j. 33 Cdo 3941/2017-80 dovolání odmítl a uvedl, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
5. Následně se stěžovatel obrátil se stížností na Ústavní soud. Tvrdí, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel dále ve stížnosti tvrdí, že závěry městského soudu nejsou v souladu se zákonem a že ani z jeho rozhodnutí ani ze zákona není zřejmé, kdo by měl o návrhu na vydání rozhodnutí o neúčinnosti doručení rozhodovat namísto odesílajícího soudu. Kromě toho uvádí, že dlouhodobě využívá korespondenční adresu odlišnou od adresy trvalého bydliště, přičemž tato informace byla žalobci v předmětném sporu dobře známa, a že obvodní ani městský soud vůbec nezohlednily jeho zastoupení advokátem, kterážto skutečnost měla dle něj vyplynout z obsahu spisu.
6. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že ve vztahu k usnesením Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k rozsudku obvodního soudu jde o návrh nepřípustný.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1358/18 ze dne 22. 5. 2018) a stěžovatel tyto nevyužil. Ve vztahu k rozsudku obvodního soudu, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit 103 153 Kč s příslušenstvím, tedy Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti němu jako nepřípustnou.
8. Pokud jde o zbylá napadená rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že civilní soudy se návrhem stěžovatele na určení neúčinnosti doručení rozsudku obvodního soudu dostatečně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí podrobně uvedly, proč neshledaly důvod pro jeho vyhovění. Zejména poukázaly na skutečnost, že rozhodnutí bylo doručováno na adresu stěžovatele v Praze, uvedenou v centrální evidenci obyvatel. Stejně tak se nelze ztotožnit ani s námitkou stěžovatele směřující k nezohlednění jeho právního zastoupení či jeho zatajení žalobkyní, kterou se obvodní soud ve svém rozhodnutí o nevyslovení neúčinnosti doručení rozhodnutí rovněž zabýval, přičemž stěžovateli s odkazem na §28 odst. 1 a §32 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád vyložil, že doložení oprávnění zastupovat účastníka je povinností té strany, která je v řízení zastupována. Soudy proto u stěžovatele neshledaly existenci omluvitelných důvodů, pro které se stěžovatel nemohl s rozsudkem seznámit, přičemž jejich rozhodnutí jsou srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud současně připomíná, že nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy v souzené věci sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv nezakládá.
9. Ve vztahu k rozporovanému usnesení městského soudu Ústavní soud uzavírá, že samotná skutečnost, že městský soud vychází z usnesení Nejvyššího soudu, s jehož závěry se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá protiústavnost tohoto rozhodnutí.
10. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.
11. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozsudku obvodního soudu s ohledem na princip subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu