ECLI:CZ:US:2018:2.US.1306.18.1
sp. zn. II. ÚS 1306/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Leoše Fialy, zastoupeného Mgr. Olgou Hudcovou, advokátkou se sídlem Koželuhova 4274/8, proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 10. 7. 2014, č. j. ČTÚ - 27 297/2014-620/IV-LaZ, rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 9. 4. 2015, č. j. ČTÚ - 51 164/2014-603, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 11 A 97/2015-46, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 5 As 220/2016-35, za účasti Českého telekomunikačního úřadu, Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních orgánů a správních soudů, neboť má za to, že jimi byly porušeny principy ovládající demokratický právní stát, zejména vázanost státní moci zákonem podle čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 2 Ústavy. Dále jím byl porušen princip zdrženlivosti při omezení základních práv a svobod podle čl. 4 Listiny. Dále jimi bylo údajně porušeno právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, právo na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny, když základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci podle čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavních stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že v záhlaví označeným rozhodnutím předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu byl změněn výrok I napadeného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu tak, že stěžovatel se tím, že neposkytl Českému telekomunikačnímu úřadu informace podle §115 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon o elektronických komunikacích"), a to konkrétně ve formě přesné topologie a popisu jím provozovaných zařízení, respektive telekomunikačních sítí na bázi rádiových kmitočtů, dopustil správního deliktu podle §118 odst. 5 písm. b) zákona o elektronických komunikacích. Rozhodnutím předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu bylo dále potvrzeno rozhodnutí prvního stupně ve výroku II, jímž byla stěžovateli za uvedený správní delikt uložena pokuta ve výši 15.000 Kč a ve výroku III, kterým byla stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady správního řízení částkou 1.000 Kč.
3. Proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu brojil stěžovatel žalobou, kterou Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Městský soud totiž dovodil, že Český telekomunikační úřad byl oprávněn požadovat od stěžovatele jako kontrolovaného subjektu informace také pro kontrolní činnost, kterou teprve plánuje. Skutečnost, že kontrola nebyla v době výzvy ještě zahájena, není rozhodná, neboť Český telekomunikační úřad (dále také "úřad") byl podle kontrolního řádu oprávněn činit přípravné kroky k opatření podkladů k ní. Není přitom omezen v požadavku požadovat od stěžovatele potřebné údaje rovněž opakovaně. Žádost úřadu pak podle městského soudu nevybočuje ze zákonného rámce. Tvrdí-li stěžovatel, že každého půl roku monitoruje elektronická data jím provozovaných sítí, pak je prý zřejmé, že aktuální údaje k dispozici má a není tak jasná překážka, proč je úřadu neposkytl. Požadované údaje přitom úřad potřebuje k naplnění své zákonem předpokládané činnosti. Důvodnou městský soud neshledal ani žalobní námitku, že úřad požadováním předmětných informací stěžovatele neúměrně zatěžuje. Je věcí stěžovatele, který vykonává podnikatelskou činnost v oblasti elektronických komunikací, aby zajistil svou činnost tak, aby mohl dostát zákonem stanoveným požadavkům. V projednávané věci přitom správní delikt stěžovatele nespočívá v tom, že by úřadu nezaslal jím žádané informace v požadovaných formátech, nýbrž v tom, že je nezaslal vůbec.
4. Následná kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s hodnocením městského soudu v tom, že z §115 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích vyplývá oprávnění úřadu požadovat informace nezbytné k jeho činnosti. Stěžovatel přitom neuvedl jakékoliv konkrétní skutečnosti, na základě nichž dovodil, že informace požadované úřadem nejsou nezbytné k plnění jeho činnosti. Podle Nejvyššího správního soudu je logické, že úřad za účelem ochrany řádného využívání kmitočtového spektra shromáždil potřebné informace a provádí jejich kontrolu, a to i opakovaně, neboť se přirozeně v průběhu času počet, stav a umístění zařízení provozovaných osobami, které vykonávají obdobnou podnikatelskou činnost, mění. Český telekomunikační úřad tak v souladu se zákonem žádal po stěžovateli podklady nezbytné k plnění jeho činnosti, tedy ke kontrole je využívání rádiových kmitočtů. Nadto pokuta uložená stěžovateli nebyla podle Nejvyššího správního soudu zjevně nepřiměřená, neboť byla uložena na samé spodní hranici zákonné výměry.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
7. V nyní posuzované věci je nicméně zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
8. Ani Ústavní soud tak nepřisvědčil námitce stěžovatele, že jediným možným výkladem ustanovení §115 odst. 3 písm. e) a odst. 4 zákona o elektronických komunikacích je ten, vedoucí k závěru, že údaje je úřad oprávněn vyžadovat pouze pro účely již zahájené kontroly. Hovoří-li totiž odst. 4 citovaného zákona o kontrole zahájené z vlastního podnětu nebo - zjednodušeně řečeno - o kontrole zahájené na základě stížnosti, specifikuje tím kontrolou samotnou, nikoliv nutně to, ke které její fázi bylo již přistoupeno [není tedy správný závěr stěžovatele, že jej úřad nutí mimo zákonný rámec ke spolupráci před zahájením kontroly]. Zákon je tedy podle Ústavního soudu dostatečně určitý a povinnosti jsou stěžovateli kladeny na jeho základě, nikoliv mimo něj. Navíc je třeba zdůraznit - a ve svém důsledku s tím souhlasí i stěžovatel - že úřadem vyžadované informace stěžovatel má k dispozici (jsou pro něj zjistitelné a údajně data stejného charakteru dokonce pravidelně vkládá do příslušného webového rozhraní).
9. Základní otázkou tedy vlastně je, jak často by je stěžovatel měl úřadům poskytovat. V této souvislosti ovšem stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepřináší jakákoliv přesvědčivá tvrzení o tom, že by úřad údaje po stěžovateli vyžadoval jakkoliv šikanózním způsobem (sám stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje periodu asi jednoho roku). Uvádí-li stěžovatel nadto, že samotný sběr dat vyžadovaný úřadem je pro něj náročný (musí minimálně oslovit externí společnost, kterou musí zaplatit), pak stěžovatel ani v ústavní stížnosti věcně alespoň rámcově nespecifikuje, v čem tato náročnost spočívá (sám naopak tvrdí, že jím užívaná zařízení provozuje bez rozhodujících změn několik let, z čehož dovozuje nadbytečnost zasílání údajů požadovaných úřadem).
10. Aniž by chtěl Ústavní soud přímo použít určité zjednodušení objevující se v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, že totiž stěžovatel je podnikatel
a chce-li v daném oboru podnikat, musí dodržovat bez ohledu na ziskovost podnikání zákonem stanovená pravidla, pak má-li být stěžovatelem tvrzená zátěž způsobená sběrem dat hodnocena jako rozporná se základními právy a svobodami, musí být podložena řádnou argumentací. To ve stěžovatelově případě ovšem splněno není. Stěžovatelovu situaci jistě nelze srovnávat s provozovateli tísňových linek, za něž dostávají náhradu. Stěžovatelova argumentace rovněž neumožňuje učinit závěr - a neplyne to samo o sobě ani z napadených rozhodnutí - že by povinnost zasílat data úřadu vyvolávala nepřiměřenou nerovnost mezi malými a velkými provozovateli komunikačních sítí. Naopak požadavek zasílání informací o zařízení lze podle Ústavního soudu hodnotit i tak, že je pro stěžovatele méně invazivní než kontrola samotná.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávního pohledu akceptovatelná a stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by v jeho věci bylo aplikováno podústavní právo nekonformním způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Uvádí-li stěžovatel v ústavní stížnosti možné návrhy změn právní úpravy, pak k tomu Ústavní soud konstatuje, že při splnění zákonem stanovených podmínek může posuzovat (a případně rušit) jen platné a účinné právní předpisy a není jeho úkolem se vyjadřovat k případným návrhům de lege ferenda.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu