ECLI:CZ:US:2018:2.US.1332.18.1
sp. zn. II. ÚS 1332/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Léčebné lázně Bohdaneč a.s., se sídlem Masarykovo náměstí 6, Lázně Bohdaneč, zastoupeného Mgr. Mariánem Pavlovem, advokátem, se sídlem Malé náměstí 125, Hradec Králové, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017 č. j. 5 Co 16/2016-825, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na ochranu majetku a spravedlivý proces ve smyslu článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítla porušení čl. 2 odst. 1 a odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem zavázán uhradit Ochrannému svazu autorskému (OSA) 76.658 Kč s příslušenstvím, v částce 223.206 Kč byla žaloba zamítnuta.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy měly porušit jeho právo na spravedlivý proces tím, že jej dostatečně nepoučily o existenci jeho důkazního břemene. Stěžovatel dále polemizuje s tím, že OSA dostatečně neprokázal jeho povinnost. Překvapivost napadeného rozhodnutí spočívá podle stěžovatele i v tom, že v soudním sporu mezi stejným účastníky pro jiné žalované období vrátil odvolací soud věc k řízení v prvním stupni k doplnění dokazování a umožnil stěžovateli procesní obranu v rámci tzv. "vysvětlovací povinnosti". Obdobně postupoval Nejvyšší soud prostřednictvím svého rozsudku ze dne 29. 11. 2017 č. j. 30 Cdo 698/2017-605. Stěžovatel je toho názoru, že OSA předložené seznamy playlistu českých televizních stanic zjevně prokazují absenci autorských děl zastupovaných ze strany DILIA nebo OOA-S. Navíc oba svazy obdobně jako OAZA zastupují jen malý počet autorů, a proto nelze založit rozhodnutí soudu jen na pouhých domněnkách, i když je zjevný opak. Odvolacím soudem jim byl tedy neoprávněně přiznán nárok, aniž by jejich díla byly veřejně sdělovány. Navíc OSA jako žalobce ani neprokázal veřejnoprávní oprávnění kolektivních správců DILIA a OOA-S k výkonu kolektivní správy v České republice a k zastupování autorů a jejich děl v televizním vysílání, ať již na základě licenčních smluv s jednotlivými autory nebo recipročních smluv se zahraničními kolektivními správci. Stěžovatel také upozorňuje, že v žalovaném období, tj. v roce 2009 byl Policií ČR vyšetřován trestný čin ředitelky, která měla přidávat záměrně na playlisty díla, která se v televizním vysílání nikdy fakticky neobjevila. Odvolací soud se podle stěžovatele nijak nevypořádal s jeho námitkou o nezákonnosti odměny žalobce, přičemž se omezil na pouhé konstatování o obvyklosti odměny. K prokázání svých tvrzení stěžovatel přitom navrhoval vypracovat znalecký posudek z oblasti ekonomiky. Stěžovatel se domnívá, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně právně posoudil danou věc, jelikož nebyla aplikována zákonná výjimka vymezená v §23 autorského zákona o zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Ústavní soud upozorňuje na to, že obsahem ústavní stížnosti byly výhradně argumenty nesprávné aplikace podústavního práva a nedostatečného zjištění skutkového stavu. Pokud pak stěžovatel ústavně nekonformní překvapivost rozhodnutí vrchního soudu spatřuje v nenaplnění předpokládaného procesního postupu či dokonce v odchýlení od rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak k tomu Ústavní soud poznamenává, že není soudem sjednocujícím judikaturu obecných soudů ani soudem korigujícím zákonnost procesních postupů či provádějícím výklad podústavního práva.
9. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu