ECLI:CZ:US:2018:2.US.1399.18.1
sp. zn. II. ÚS 1399/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Olafa Zuckersteina, zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, se sídlem Plzeň, Guldenerova 547/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018 č. j. 28 Cdo 4900/2017-274, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017 č. j. 30 Co 440/2015-245 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. 3. 2015 č. j. 5 C 122/2010-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Kutné Hoře dne 4. 10. 2010 domáhal uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zaplatit částku 264.782 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vedlejšímu účastníkovi vzniknout tím, že užíval nemovitosti, které měl ve spoluvlastnictví se stěžovatelem a jeho sestrou, ve větším rozsahu, než jaký odpovídal právům, vyplývajícím z velikosti spoluvlastnického podílu vedlejšího účastníka k předmětným nemovitostem. Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 23. 3. 2015 č. j. 5 C 122/2010-175 do části nároku řízení zastavil, a ve věci samé rozhodl tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení v částce 224.398,81 Kč, a České republice do pokladny Okresního soudu v Kutné Hoře státem zálohované znalečné ve výši 5.930 Kč. Vydání tohoto rozsudku předcházelo rozhodnutí téhož soudu rozsudkem ze dne 6. 6. 2013 č. j. 5 C 122/2010-117, který byl na základě odvolání stěžovatele zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2013 č. j. 30 Co 537/2013-138.
3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2017 č. j. 30 Co 440/2015-245, který napadený rozsudek, ve výroku ve věci samé, potvrdil (ve svém výroku III.), a ve výroku o nákladech řízení rozsudek nalézacího soudu změnil, a to tak, že snížil výši nákladů řízení, jejichž zaplacení stěžovateli uložil.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 2. 2018 č. j. 28 Cdo 4900/2017-274 odmítl pro vady dovolání.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že spor, ve kterém byla vydána rozhodnutí, jež stěžovatel napadá, se vztahuje k vlastnictví nemovitostí v katastrálním území Dolní Bučice, obce V., okres K. Tyto nemovitosti byly historickým majetkem rodiny stěžovatele. Stěžovatelův předek - dědeček, pan Antonín Štefan, v těchto nemovitostech vybudoval a provozoval továrnu na cikorku, která byla první a největší v tehdejší Československé republice. V průběhu 2. světové války pan Antonín Štefan pozbyl vlastnictví továrny, poté je znovu nabyl, a následně po únoru 1948 mu byla továrna znárodněna. Celá rodina stěžovatele měla k továrně velký citový vztah, a v rámci restituce se snažila nabýt ji zpět do vlastnictví. To se podařilo jen zčásti, neboť stěžovatel a jeho sestra nabyli na nemovitostech spoluvlastnický podíl, každý o velikosti 1/6. Vedlejší účastník nabyl svůj spoluvlastnický podíl v dražbě konané v rámci likvidace státního podniku KOVOLIS Vrdy státní podnik, IČO: 14799022, která však podle stěžovatele proběhla tak, že před jejím provedením byla pominuta zákonná předkupní práva stěžovatele a jeho sestry, a způsob nabytí vlastnictví nemovitosti vedlejším účastníkem stěžovatel následně napadal v soudním řízení, vedeném o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že pro úspěch v civilním soudním řízení musí splnit základní procesní povinnosti - povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti, a povinnost svá skutková tvrzení prokázat. Stěžovatel nečiní sporným, že mu soud činil výzvy, na které odkazuje i odvolací soud v rozsudku, který stěžovatel touto ústavní stížností také napadá. Stěžovatel je však přesvědčen, že rozsah doplňování skutkových tvrzení a označování důkazů má být v civilním soudním řízení limitován tak, že pokud z tvrzení a důkazů, které účastník řízení učiní (tvrzení) a označí či předloží (důkazy), lze bez pochybností učinit skutkový závěr, rozhodný pro posouzení věci samé, pak mají obecné soudy bez dalšího rozhodnout. Vedle toho soud prvního stupně zasáhl do stěžovatelových majetkových práv tím, že mu uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši přesahující 200.000 Kč, tedy částku, které se stěžovatel domáhal zaplatit jako nároku ve věci samé. Přestože nalézací soud při rozhodování o nákladech řízení vycházel z ustanovení §142 o.s.ř. a přiznal jejich náhradu účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, tak při rozhodování o nákladech řízení pominul ustanovení §150 o.s.ř.
6. Stěžovatel se domáhal nápravy závadného stavu, vyvolaného rozhodnutím nalézacího soudu v odvolacím řízení a dovolacím řízení. Odvolací soud ani dovolací soud však neposkytly stěžovateli ochranu jeho práv, když jeho opravné prostředky zamítly, resp. odmítly. Tím i tyto soudy zkrátily stěžovatele na jeho právech, zaručených Listinou, a jimi vydané rozhodnutí tato stěžovatelova práva porušují, a je dán důvod pro jejich zrušení v rámci řízení o ústavní stížnosti. Dovolací soud měl v rámci poskytnutí soudní ochrany práv stěžovatele rozhodnout o podaném dovolání věcně, nikoli je odmítat, neboť porušení základních práv, zaručených Listinou, je tak zásadní skutečností, že by na ni měl dovolací soud reagovat bez ohledu na to, zda dané porušení dovolatel výslovně namítá či nikoli. Z tohoto důvodu napadá stěžovatel svoji ústavní stížností i rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, přestože tuto vadu dovoláním výslovně nenapadal.
7. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že přestože stížnostní námitky stěžovatele směřují v zásadě jen proti meritorním závěrům a postupům soudů prvního a druhého stupně, v řízení o ústavní stížnosti bylo nutno věnovat pozornost především rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro vady v souladu s §243c odst. 1 občanského soudního řádu. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci, nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2953/17 ze dne 31. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz). Obdobně pak nemůže být z důvodů principu subsidiarity předmětem přezkumu ani otázka výše náhrady nákladů řízení, pokud ji stěžovatel neřešil v řízení před Nejvyšším soudem, což sám připouští.
8. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelem podané dovolání jednak vůbec nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu, jednak ani neuvádí žádný konkrétní způsobilý důvod dovolání. Mezi povinné náležitosti dovolání přitom dle §241a odst. 2 občanského soudu patří též vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně se se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016). Se stěžovatelovým názorem, že není podstatné, že nesplnil svou povinnost kvalifikovat zákonem stanovené podmínky přípustnosti dovolání, se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Listina garantuje právo na přístup k soudu a spravedlivý proces, avšak pouze za podmínek, že účastník řízení postupuje zákonem stanoveným způsobem (čl. 36 odst. 1 Listiny), což však stěžovatel neučinil.
9. Ústavní soud tak považuje závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho napadeném rozhodnutí za přiléhavé a neshledává, že by toto rozhodnutí bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, zejména jeho právem na přístup k soudu. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.
10. Pokud pak jde o zbylá napadená rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti nim jako nepřípustnou. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16). Ústavní soud zejména stěžovatele odkazuje na své stanovisko, vydané před podáním jeho ústavní stížnosti, podle nějž neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, publikované pod č. 460/2017 Sb.).
11. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, byla s ohledem na princip subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu