ECLI:CZ:US:2018:2.US.1427.18.1
sp. zn. II. ÚS 1427/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Mazáka, zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 5. 2017, č. j. 208 C 6/2015-222, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 25. 1. 2018, č. j. 69 Co 525/2017-264, za účasti Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU").
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, z připojených soudních rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, stěžovatel je vlastníkem či spoluvlastníkem několika nemovitostí (bytový dům, prodejna potravin), které se nacházejí na pozemcích v majetku státu. Stěžovatel nemá k užívání pozemků právní titul a výkonem užívacího práva dochází z jeho strany k bezdůvodnému obohacení. Jelikož obohacení vzniklé užíváním věci bez právního důvodu nelze vrátit, byl stěžovatel povinen poskytnout majiteli pozemků peněžitou náhradu odpovídající peněžitému ocenění získaného obohacení, a to ve výši obvyklého nájmu. Zájmy státu zastupující Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen jako "Úřad") požadoval po stěžovateli za období od 1. 6. 2013 do 6. 8. 2014 z titulu bezdůvodného obohacení částku ve výši 46.638 Kč, přičemž stěžovatel dobrovolně uhradil 18.624 Kč. Obě hodnoty přitom vycházely ze znaleckých posudků, které si obě strany nechaly zpracovat.
3. Úřad se se zaplacenou částkou nespokojil a zažaloval stěžovatele u Okresního soudu v Šumperku (dále jen jako "okresní soud") o 31.795 Kč (rozdíl z částek uvedených shora včetně příslušenství). Okresní soud nechal zpracovat postupně dva znalecké posudky a za rozhodný zvolil druhý z nich zpracovaný ing. Bejšovcem, přičemž ten stanovil obvyklé nájemné za předmětné pozemky na 51.302 v případě komerčního využití. Okresní soud s ohledem na závěry znaleckého posudku uložil stěžovateli zaplatit žalovanou částku, náhradu nákladů řízení Úřadu a znalečné České republice. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen jako "krajský soud") však rozsudek okresního soudu potvrdil.
4. Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí, přičemž ústavní rozměr námitek má spočívat v tom, že obecné soudy při dokazování nezohlednily relevantní právní úpravu a dosavadní rozhodovací praxi. Jestliže je totiž východiskem pro určení obvyklého nájemného nájemné na pozemcích podobných oceňovaným, nemělo by jít o pozemky nezastavěné, ale nájemné by naopak mělo být výrazně nižší právě kvůli tomu, že se na předmětných pozemcích nacházejí stavby a tím pozemek "znehodnocují". Zároveň by se nemělo rozlišovat mezi komerčním a nekomerčním využitím staveb, neboť pro určení výše bezdůvodného obohacení jde o bezpředmětnou skutečnost. Ačkoliv v řízení bylo zpracováno pět znaleckých posudků (kromě výše uvedených stěžovatel zadal další, který upozorňoval na údajné chyby posudku ing. Bejšovce), obecné soudy nevysvětlily, proč vycházely výhradně z okresním soudem zadaného znaleckého posudku, který k výše tvrzenému pojetí ocenění obvyklého nájemného pozemků nepřihlédl, a neupřednostnily znalecké posudky předložené stěžovatelem, které tak naopak učinily. Stěžovatel v neposlední řadě upozorňuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž plyne, že výše peněžité náhrady by měla reflektovat zastavěnost pozemku stavbou. Obecné soudy přitom tuto judikaturu v řízení nijak nereflektovaly.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnost nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50.000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku 31.795 Kč, o kterou jde v tomto řízení, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10).
9. Na druhou stranu Ústavní soud vzhledem k výše vymezené možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat i věci bagatelního rázu. Jedním z takových případů je míra dotčení stěžovatele - vzhledem k majetkovým či sociálním poměrům mohou totiž u některých osob mít i malé částky zásadní negativní dopad na jejich situaci (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 262/16). U stěžovatele nicméně podobná intenzita v daném řízení nenastává. Uvádí sice, že proti němu byly u stejného (zřejmě okresního) soudu iniciovány další žaloby ze strany Úřadu, nedokládá však toto tvrzení žádnými konkrétními daty a není tak zřejmé, že by tento nebo další případy fatálně ohrožovaly podstatu jeho podnikání nebo majetkové poměry. Na jiné důvody překonání překážky bagatelnosti věci stěžovatel nepoukazuje ani implicitně.
10. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu se Ústavní soud domnívá, že obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele, a to z dále uvedených důvodů.
11. Klíčová námitka stěžovatele směřuje proti nezohlednění konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, www.nsoud.cz), která u určení obvyklého nájemného v případě bezdůvodného obohacení uvádí, že by mělo být přihlédnuto k přítomnosti stavby na daném pozemku.
12. K tomu je nejprve nutno uvést, že na příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu poukázal stěžovatel až na úplném konci řízení v doplnění odvolání (č. l. 251-252); v předchozích fázích řízení nejsou vůbec zmíněna. I tak lze souhlasit s výtkou stěžovatele přinejmenším odvolacímu soudu, že se s touto linií argumentace ve svém rozsudku v zásadě nevypořádal. Na druhou stranu je ovšem otázkou, nakolik vlastně daná skutečnost byla způsobilá reálně ovlivnit výsledek sporu. Jádrem řízení bylo určení obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků. Jelikož není možné určit nějakou objektivně správnou výši nájemného, pro zjištění konkrétní částky se nalézací soud (logicky) opřel o znalecké posudky. Jak již bylo uvedeno, spolu s posudky dodanými stranami jich soud měl celkem pět; poslední z nich jen upozorňoval na údajné chyby rozhodného posudku ing. Bejšovce. Z obsahu čtyř prvních posudků plyne, že každý ze znalců použil značně odlišná východiska a metodiku výpočtu obvyklého nájemného, což vyústilo ve vymezení výsledných cen nájemného v rozsahu 18.624 Kč až 167.637 Kč. S ohledem na řádové rozdíly mezi posudky je zřejmé, že kritérium přítomnosti stavby na pozemku by možná mohlo ovlivnit výši obvyklého nájemného v konkrétním znaleckém posudku, nicméně by s velkou pravděpodobností v předmětném řízení nevedlo k určení nějaké "objektivnějšího" výsledku. Kritérií vstupujících do výpočtu totiž byla celá řada a každé z nich mělo schopnost zásadně ovlivnit konečnou částku. Vypovídajícím příkladem je stanovení procentuální výše ročního nájemného z ceny pozemku - nejnižší hodnota obsažená v posudcích byla 5 %, nejvyšší více než dvojnásobná (11 %).
13. Ač tedy obecně samozřejmě platí zásada, že "soud zná právo", v předmětném řízení byl stěžovatelem namítaný právní názor plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu součástí odborné znalosti příslušející k posouzení znalcům, a i v tomto případě pouze kritériem dílčím. Okresní soud přitom dostatečně zdůvodnil, proč určil za rozhodný právě znalecký posudek ing. Bejšovce, ten byl k jeho obsahu při jednání podrobně vyslechnut, a to včetně vyjádření k námitkám k jeho posudku obsažených ve znaleckém posudku dodaném stěžovatelem. Postup obecných soudů se nejeví deficitní ani z hlediska obecné spravedlnosti, když s ohledem na v předchozím bodě diskutovanou nejednoznačnost stanovení výše obvyklého nájemného byla výsledná částka v posudku ing. Bejšovce ve srovnání s částkami vycházejícími z ostatních posudků přiměřená (šlo v zásadě o průměrnou hodnotu).
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo řádně a proti jejich závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad, resp. v dané věci se nevyskytla žádná relevantní okolnost, která by u tohoto "bagatelního případu" byla způsobilá indikovat ústavněprávní relevanci ve shora popsaném smyslu.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu