ECLI:CZ:US:2018:2.US.1466.18.1
sp. zn. II. ÚS 1466/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Bekem, advokátem se sídlem Svatohavelská č. p. 95, Rychnov nad Kněžnou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018 č. j. 7 Td 1/2018-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 1. 2003 sp. zn. 2 T 154/2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 2003 sp. zn. 11 To 100/2003 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dne 24. 10. 2017 stěžovatel podal u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí v pořadí již pátý návrh na povolení obnovy řízení v uvedené trestní věci, a současně také další návrh na odnětí a přikázání věci podle §25 trestního řádu, jímž se opět domáhá, aby pro řízení o obnově byla věc odňata příslušnému Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí. Dne 5. 1. 2018 byl Nejvyššímu soudu předložen trestní spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 2 T 154/2002 s návrhem stěžovatele na odnětí věci tomuto soudu a její přikázání Městskému soudu v Brně k rozhodnutí o jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Jako základní důvod, proč se domáhá zrušení odsuzujícího rozsudku, uvedl stěžovatel jeho negativní vliv na celé příbuzenstvo, zejména na děti z jeho původního manželství, ale i na děti z jeho druhého manželství. Dalším důvodem pro změnu soudu je podle něj fakt, že žádný právní zástupce z okolí, který zná okresní soud, se případu nechce ujmout a ani žádný znalec se ve věci nehodlá angažovat. Stěžovatel v řízení vyjádřil názor, že by sám soud měl iniciovat vyhotovení nového znaleckého posudku na problematiku fyzického napadení a trvá na výslechu 4 policistů a dalších dvou svědků. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím vysvětlil, že podle §25 trestního řádu může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem "důležité důvody" sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné.
3. Nejvyšší soud rozhodoval o předchozích návrzích obviněného na odnětí věci Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, a její přikázání Městskému soudu v Brně, a to usneseními ze dne 4. 2. 2015 sp. zn. 7 Td 71/2014 a ze dne 3. 6. 2015 sp. zn. 7 Td 29/2015, kterými bylo v obou případech rozhodnuto, že se věc Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí neodnímá. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015 sp. zn. 7 Td 29/2015 podal obviněný ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2835/15 jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl také ústavní stížnost obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 14 To 135/2013, kterým byla zamítnuta jako nedůvodná stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. 2 T 154/2002, jimž byl zamítnut návrh obviněného na povolení obnovy řízení v této trestní věci.
4. Nejvyšší soud v tomto konkrétním případě opět zvažoval důvody pro odnětí věci příslušnému soudu, a její přikázání jinému soudu, přičemž shledal, že argumenty stěžovatele jsou v podstatě totožné s jeho předchozími návrhy na delegaci, kterými se Nejvyšší soud zabýval ve výše citovaných rozhodnutích a neshledal v nich důležité důvody pro takový postup, přičemž toto rozhodnutí bylo aprobováno i Ústavním soudem. Argumenty, jimiž stěžovatel odůvodňuje svůj návrh na delegaci, jsou podle Nejvyššího soudu opakováním jeho stále totožných stížností na rozhodovací činnost soudce JUDr. J. Radoše. Svými námitkami vůči tomuto soudci opakovaně obsáhle polemizuje se způsobem, jakým hodnotil důkazy, se způsobem jakým vedl dosavadní řízení ve věci, přičemž opakuje svou verzi průběhu skutkového děje a je přesvědčen, že pravdivost jeho verze je zcela zřejmá již z důkazů, které jsou součástí trestního spisu. Z trestního spisu přitom vyplývá, že obviněný v průběhu řízení o jeho třetím návrhu na povolení obnovy řízení vznesl námitku podjatosti samosoudce JUDr. J. Radoše, s návrhem na jeho vyloučení z rozhodování v jeho věci. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. 11. 2012 sp. zn. 2 T 154/2002 ve spojeni s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. 12. 2012 sp. zn. 14 To 327/2012 bylo rozhodnuto, že tento soudce není vyloučen z projednávání věci. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůraznil, že nelze přistoupit na způsob, jakým se stěžovatel domáhá přehodnocení důkazů v jeho trestní věci jiným soudem, neboť v podstatě nesouhlasí se způsobem rozhodování soudce, ale vedle nesouhlasu s jeho rozhodnutími neuvádí žádné relevantní skutečnosti, které by mohly být posouzeny jako důležité důvody pro delegaci věci jinému soudu. Opakování v podstatě stejných návrhů na delegaci není důvodem pro to, aby mu bylo nakonec vyhověno.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že podstatou soudního řízení je, zda ve věci rozhoduje skutečně nezávislý soudce, který není žádným způsobem svázán s tím, jakým způsobem bude rozhodnuto, pro něhož vyhovění návrhu na obnovu řízení nemá žádné důsledky a žádný význam. Ve stěžovatelově věci však rozhoduje stále jako soudce JUDr. Jiří Radoš, zařazený u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, a to již od prvého hlavního líčení a je čím dál tím víc zřejmější, že se v žádném případě nehodlá odchýlit od svého již jednou vyřčeného rozhodnutí. Podle stěžovatele je třeba provést delegaci věci, aby mohl rozhodnout ve věci někdo jiný s naprosto nestranným a nezávislým pohledem na věc. Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavního principu, že ve věci má být rozhodováno spravedlivě a že má rozhodovat nezávislý soudce. Skutečností zůstává, že pokud by předseda senátu změnil své rozhodnutí a vyhověl návrhu na obnovu řízení, měnil by tím své vlastní předchozí rozhodnutí a tím vlastně sám rozhodl o tom, že jeho původní rozhodnutí nebylo zcela správné. Stěžovatel je přesvědčen, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě. Stěžovatel lituje svoje děti i ostatní příbuzné, kteří rozsudkem o jeho odsouzení utrpěli, dále má dodnes stěžovatel výrazně ztíženou situaci v obou opatrovnických řízeních, jichž je účastníkem.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. V projednávané věci Ústavní soud poukazuje na to, že se již opakovaně stížností stěžovatele zabýval a v obdobném řízení již jedenkráte shledal (viz výše citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2835/15 ze dne 20. 9. 2015), že obdobné stěžovatelovy argumenty neobstojí.
9. Ústavní soud stěžovatelovy názory nesdílí a uvádí, že zákonný soudce je určován podle konkrétních procesních předpisů a případně je provádějících rozhodnutí o podjatosti soudce či delegaci věci. Pravidlem v případě obnovy trestního řízení je, že řízení o obnově vede ten soud, který ve věci samé rozhodoval. Je to dáno i tím, že obnova řízení nemá za cíl revidovat původní rozhodnutí způsobem opakovaného řízení o stejných skutkových okolnostech. Podle trestního řádu se obnova řízení povolí zpravidla tehdy, pokud najevo vyjdou důkazy nebo skutečnosti, které soudu dříve nebyly známé, pokud zároveň samy o sobě, nebo ve spojení s již známými fakty a důkazy, mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Takové okolnosti však ve stěžovatelově věci nenastaly, on své přání provést obnovu řízení opírá o nesouhlas s původním rozhodnutím soudu a požaduje provést nové důkazy, které však mohly být provedeny už v původním řízení. Sama skutečnost, že soudce, jež rozhodoval ve věci samé a s jehož rozhodnutím stěžovatel nesouhlasí, nemůže založit jeho podjatost ani nemůže vést k delegaci jeho věci (řízení o obnově trestního řízení) jinému soudu.
10. Ústavní soud tedy posoudil argumenty stěžovatele i odůvodnění napadeného rozhodnutí a shledal, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu