ECLI:CZ:US:2018:2.US.1481.18.1
sp. zn. II. ÚS 1481/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jaromíra Vrlíka, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ovesná 7, Ostrava - Nová Bělá, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2016, č. j. 26 C 61/2014-240, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2017, č. j. 16 Co 65/2017-273, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, č. j. 21 Cdo 5322/2017-299, za účasti Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má totiž za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl zaměstnán od roku 1985 v České televizi (dále "zaměstnavatel") jako dramaturg, od roku 2006 byl zařazen do funkce vedoucí dramaturga. V srpnu 2013 zaměstnavatel přijal organizační změnu vytvářející Centrum dramaturgie, její součástí bylo mimo jiné zrušení pozic vedoucích dramaturgů a stěžovatel proto opět přešel na pozici dramaturga. V říjnu zaměstnavatel přijal další organizační změnu, spočívající ve zrušení tří míst v Centru dramaturgie od 1. 1. 2014. Důvodem byla snaha o zvýšení efektivity jeho činnosti. Vedoucí Centra dramaturgie vypracoval analýzu hodnotící zaměstnance Centra a na jejím základě rozhodl, že jednou z propuštěných osob bude také stěžovatel, který dne 29. 10. 2013 obdržel výpověď pro nadbytečnost dle ustanovení §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, zákoník práce (dále jen "zákoník práce").
3. Stěžovatel se výpovědi bránil určovací žalobou, jejíž jádro spočívalo v námitkách, že zaměstnavatel zaprvé postupoval v rozporu s dobrými mravy, když si výše uvedenými postupnými kroky připravoval prostor pro výpověď, zadruhé se dopustil diskriminace na základě věku, neboť předdůchodový věk byl jediným skutečným důvodem pro rozvázání pracovního poměru. Okresní soud v Ostravě nicméně žalobu zamítl se závěrem, že okolnosti zjištěné v řízení argumenty stěžovatele nepotvrzují, neboť existuje příčinná souvislost mezi nadbytečností stěžovatele a přijatou organizační změnou a výpověď mu daná tak splňuje předpoklady podle zákoníku práce. Krajský soud v Ostravě rozsudek potvrdil, neboť v něm neshledal žádná pochybení, jelikož stěžovatel neprokázal své znevýhodnění ve srovnání s ostatními zaměstnanci. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.
4. Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí, přičemž ústavní rozměr námitek má spočívat v diskriminačním jednání zaměstnavatele, které soudy nezohlednily. Tvrdí, že účelem organizační změny nebylo zefektivnění činnosti zaměstnavatele, nýbrž snaha zbavit se jeho osoby a dalších starších zaměstnanců. Obecné soudy měly rovněž provést test proporcionality mezi zákazem diskriminace a právem zaměstnavatele zaměstnávat zaměstnance dle svého výběru, z něho by jasně vyplynulo, že zásah do práv stěžovatele byl mnohem závažnější než do základních práv zaměstnavatele.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti dobře známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí totiž Ústavní soud nemá žádné relevantní pochybnosti v tom směru, že se obecné soudy dostatečně pečlivě a v souladu s právem vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Při rozhodování zohlednily skutečnosti, které v řízení byly prokázány a věc po právní stránce správně zhodnotily. Jak již bylo zdůrazněno, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat činnost obecných soudů z hlediska podústavního práva či dokonce skutkové správnosti a nemůže být stavěn do role další instance obecného soudnictví. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti uplatňuje v zásadě shodnou argumentaci jako před obecnými soudy, aniž by však hlouběji rozvedl ústavněprávní rozměr věci, čímž ovšem z Ústavního soudu činí další přezkumnou instanci, což je však role, která mu nepřísluší.
9. Jak se podává ze shora uvedeného, v nyní projednávané věci obecné soudy řešily otázku oprávněnosti výpovědi ve vazbě na organizační změnu, přičemž stěžovatel argumentoval nepřímým diskriminačním charakterem jednání zaměstnavatele. Tuto námitku nicméně dostatečně vyvrátil nalézací i odvolací soud, když z provedených důkazů např. vyplynulo, že výpověď obdrželi i mladší zaměstnanci a v Televizním studiu Ostrava naopak nadále pracuje řada osob v předdůchodovém či důchodovém věku, někteří z nich přímo v Centru dramaturgie. V neposlední řadě věkovou diskriminaci jako možný důvod výpovědi popřeli všichni vyslechnutí svědci a ač analýza vypracovaná vedoucím Centra dramaturgie (sloužící jako podklad pro výběr osob k výpovědi) používala pro hodnocení zaměstnanců i subjektivní kritéria, celkově se nejevila rozpornou. Protože v daném případě diskriminace nebyla prokázána, nedává smysl porovnávat v testu proporcionality její zákaz s právem zaměstnavatele na výběr zaměstnanců.
10. Ústavní soud navíc upozorňuje, že v ústavní stížnosti provedený test proporcionality má sice - formálně správnou - třístupňovou strukturu, nicméně v prvních dvou krocích není aplikován korektně a poměřování práv a hodnot ve třetím stupni je zcela zavádějící, neboť použitou logikou by zaměstnavatel nemohl v praxi rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem v zásadě prakticky nikdy: lze si totiž obtížně představit situaci, kdy by zásah do práva zaměstnavatele spočívající v tom, že by i nadále musel zaměstnávat svého zaměstnance, byl citelnější než zásah do práva zaměstnance, který dostal výpověď.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo řádně a proti jejich skutkovým a právním závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu