ECLI:CZ:US:2018:2.US.1508.18.1
sp. zn. II. ÚS 1508/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lubomíra Rosíka, zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem Zachova 4, Brno, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 9. 2012, č. j. 40 C 12/2006-284, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016, č. j. 62 Co 322/2015-541, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, č. j. 33 Cdo 2336/2017-595, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti se stěžovatel (žalobce) v roce 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "nalézací soud") žalobou domáhal, aby byla žalované uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu týkající se pozemku s rekreační chatou. Rozhodnutí nalézacího soudu byla třikrát zrušena Městským soudem v Praze (dále jen jako "odvolací soud"); žaloba ve věci samé byla nalézacím soudem zamítnuta až shora označeným rozsudkem. Důvodem zamítnutí byl potvrzený zánik rekreační chaty, čímž zanikla i část předmětu koupě a (mezi stranami sporná) smlouva o budoucí smlouvě kupní se stala neplatným právním úkonem. V dalším výroku citovaného rozhodnutí bylo stěžovateli uloženo nahradit žalované náklady řízení ve výši 656.280 Kč.
3. Předmětné soudní řízení nicméně uvedeným rozhodnutím neskončilo a pokračovalo sporem o výši nákladů řízení. Odvolací soud nejprve k odvolání stěžovatele žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal, odkázal přitom na §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl. Obě poslední rozhodnutí byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1862/13 (http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud došel k závěru, že odvolací soud neposkytl žalované možnost vyjádřit se k aplikaci §150 o. s. ř. a svůj postup navíc nedostatečně odůvodnil, čímž porušil právo žalované na spravedlivý proces. Odvolací soud nicméně v novém rozhodnutí setrval na aplikaci moderace dle §150 o. s. ř. a žalované přiznal pouze část nákladů řízení. Rozhodnutí k dovolání žalované zrušil Nejvyšší soud. Odvolací soud v následném usnesení opětovně považoval za účelně vynaložené náklady žalované pouze pro část řízení ve výši zhruba 220 tisíc Kč. Ani toto rozhodnutí neobstálo před Nejvyšším soudem, který vyslovil závazný právní názor, že úspěšný účastník řízení má právo na náhradu jakýchkoliv nákladů, které mu v řízení vznikly, pokud byly vynaloženy k účelnému uplatňování nebo bránění práva, což v předmětném případu nastalo. Odvolací soud v nyní napadeném rozhodnutí č. j. 62 Co 322/2015-541 právní názor vyšších soudů přijal a nejenže přiznal náklady žalované za celé řízení, ale neshledal ani důvody pro postup podle §150 o. s. ř. Odvolací soud oproti původnímu rozsudku nalézacího soudu z roku 2012 zpřesnil a přepočítal konečnou částku nákladů žalované na 504.118 Kč; k tomu dále přibyly náklady žalované na řízení před odvolacím a dovolacím soudem ve výši 116.705 Kč, tyto náklady uložil zaplatit stěžovateli. Dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud nyní rovněž napadeným usnesením č. j. 33 Cdo 2336/2017-595 odmítl s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je řádně zdůvodněno a jeho úvaha o nákladech řízení není zjevně nepřiměřená.
4. Stěžovatel považuje uvedené závěry obecných soudů za neudržitelné. V první řadě namítá, že napadené usnesení odvolacího soudu bylo překvapivé, neboť před jeho vydáním obě strany projevily vážnou vůli k uzavření smíru a soud jim prý v tom fakticky zabránil. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s výpočtem nákladů řízení, neboť odvolací soud započítal mj. i úkony nazvané jako "doplnění vyjádření". Takový úkon ovšem jednak nezná vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako "advokátní tarif"), jednak nemůže jít ani o účelně vynaložené náklady, neboť uvedené skutečnosti mohl advokát žalované sdělit soudu při "standardních" písemných vyjádřeních nebo při ústních jednáních. V neposlední řadě stěžovatel upozorňuje, že odvolací soud řádně nezkoumal jeho majetkové poměry.
5. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům dostatečně znám, proto pokládá Ústavní soud jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. Návrh je přípustný a Ústavní soud je příslušný k jeho projednání.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Právě uvedené platí o to více ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 777/12). Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. nakonec již citovaný a tohoto řízení se týkající nález sp. zn. III. ÚS 1862/13). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě řízení podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů (srov. např. stěžovatelem poukazovaný nález ze dne 10. ledna 2012, sp. zn. III. ÚS 3000/11).
9. Ústavní soud především konstatuje (plyne to ostatně již se shora podaného stručného popisu průběhu řízení), že projednávaný případ je svou délkou a opakovaným zapojením různých stupňů soudů značně výjimečný. S tím je spojena skutečnost, že zdánlivě jednoduchý právní spor s sebou v konečném důsledku nese nezanedbatelné náklady řízení. Ústavní soud nicméně je v tomto řízení oprávněn přezkoumávat pouze napadená rozhodnutí ve světle stěžovatelem předestřených námitek. Po pečlivém seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se přitom Ústavní soud domnívá, že obecné soudy při stanovení výše nákladů nevykročily z ústavněprávních mantinelů založených judikaturou citovanou v předchozím bodě usnesení. Jak již totiž bylo zdůrazněno, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat činnost obecných soudů z hlediska výkladu a aplikace podústavního práva, protože nemůže být stavěn do role další instance obecného soudnictví. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti uplatňuje v zásadě shodnou argumentaci jako před odvolacím a dovolacím soudem, aniž by ji ovšem důkladněji provázal s porušením naříkaného práva na spravedlivý proces.
10. Usnesení odvolacího soudu č. j. 62 Co 322/2015-541 přitom nelze dle Ústavního soudu kvalifikovat jako překvapivé. Jakkoliv totiž Ústavní soud nevylučuje, že obě procesní strany skutečně mohly jednat o smíru, minimálně z vyjádření stěžovatele ze dne 9. 11. 2016, zaslaného odvolacímu soudu a reagujícímu na vyjádření žalované ze dne 10. 10. 2016, však neplyne jakýkoliv náznak blížícího se dosažení vzájemné dohody. Odvolací soud tuto okolnost nepřehlédl, když v odůvodnění usnesení stručně podotkl, že přistoupil k meritornímu rozhodnutí po neúspěchu mimosoudní dohody účastníků (s. 6 jeho usnesení). Námitky stěžovatele proti započtení určitých právních úkonů do nákladů řízení (např. tzv. "sepisů vyjádření") přitom není z výše uvedených důvodů Ústavní soud příslušný řešit a jejich zahrnutí odvolacím soudem nepokládá ani za extrémní vykročení z pravidel občanskoprávního řízení [srv. §11 odst. 1 písm. d), potažmo §11 odst. 3 advokátního tarifu]. Z argumentace stěžovatele rovněž není patrné, proč by předmětná vyjádření měla patřit k neúčelně vynaloženým nákladům. Obecný odkaz na možnost sdělit ve vyjádření obsažené informace jiným způsobem totiž zjevně nepostačí. Konečně nelze přisvědčit ani námitce vázající se k (ne)zkoumání majetkových poměrů stěžovatele odvolacím soudem. Stěžovatel totiž nejprve sám přiznává, že nereagoval na výzvu odvolacího soudu k doložení majetkových poměrů (s. 4 ústavní stížnosti), odvolací soud proto vycházel z veřejně dostupných pramenů (katastr nemovitostí a obchodní rejstřík) a stěžovatel použité informace nijak nezpochybňuje. I tak nicméně úvahy odvolacího soudu v tomto směru směřovaly jen k odůvodnění, proč není na místě použít §150 o. s. ř. a k tomu byly shromážděné údaje dostatečné, a pro rozhodnutí nebylo nezbytné disponovat přesnou a úplnou představou o majetku stěžovatele.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu