ECLI:CZ:US:2018:2.US.1574.18.1
sp. zn. II. ÚS 1574/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Václava Jiránka a Luďky Jiránkové, zastoupených Mgr. Bc. Josefem Zemanem, advokátem, se sídlem Žižkova 498, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 5830/2017-154 ze dne 19. 2. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 123/2017-136 ze dne 13. 9. 2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 123/2017-142 ze dne 13. 9. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále namítají porušení článku 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Trutnově rozsudkem č. j. 119 C 22/2016-100 ze dne 16. 2. 2017 uložil žalované společnosti FYTO TRADE a. s. zaplatit stěžovatelům 81.450 Kč s příslušenstvím, zastavil řízení o zaplacení dalších 1.875 Kč s příslušenstvím a uložil žalované společnosti zaplatit stěžovatelům náklady řízení. Krajský soud v Hradci Králové změnil citované rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově tak, že je potvrdil ohledně částky 10.600 Kč s příslušenstvím a v části ohledně 70.850 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
3. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto pro vady, neboť advokát stěžovatelů nevymezil způsobilý dovolací důvod. Výtka nesprávného právního posouzení věci je totiž ve skutečnosti založena výhradně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.
II. Argumentace stěžovatelů
4. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřují stěžovatelé zejména v tom, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové je přepjatě formalistické, neboť ignoruje dosavadní tvrzení obou účastníků před soudem prvního stupně a jejich písemná vyjádření. Zástupce žalované společnosti na jednání soudu prvního stupně dne 8. 12. 2016 měl podle stěžovatelky uvést: "My jsme za duben 2015 zaplatili nájemné dne 29. 4. 2015, neboť nám byla k dispozici smlouva o smlouvě budoucí a dopočítali jsme, že bude zapsána zhruba v polovině května, a proto jsme zaplatili." Z toho stěžovatelé dovozují, že je zřejmé, že mezi stranami nebylo pochyb a sporu o tom, jakým způsobem má být nájemné placeno, a sice tak, že se platí v měsíci předcházejícím měsíc, ve kterém nájemce užívá předmět nájmu. Dále odvolací soud podle stěžovatelů opřel svou argumentaci o usnesení Nejvyššího soudu, které se však zabývalo splatností výživného na nezletilé dítě, které bylo stanoveno soudem. Stěžovatelé mají za to, že toto usnesení je nepřiléhavé.
5. Ačkoli stěžovatelé ve své ústavní stížnosti navrhují i zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neuvádějí žádný argument, proč by je měl Ústavní soud zrušit, jen porušení svého práva na spravedlivý proces.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové je to návrh nepřípustný
7. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že přestože stížnostní námitky stěžovatele směřují v zásadě jen proti meritorním závěrům soudu druhého stupně, v řízení o ústavní stížnosti bylo nutno věnovat pozornost především rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro vady v souladu s §243c odst. 1 občanského soudního řádu. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2953/17 ze dne 31. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).
8. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelem podané dovolání vůbec nevymezuje dovolací důvod ani žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu. Mezi povinné náležitosti dovolání přitom dle §241a odst. 2 občanského soudu patří též vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně se se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016).
9. Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel neuvádí žádné argumenty, směřující proti závěrům Nejvyššího soudu. Proto Ústavní soud nemohl shledat, že by toto rozhodnutí bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelů.
10. Pokud pak jde o napadené rozhodnutí odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti němu jako nepřípustnou. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16). Ústavní soud zejména stěžovatele odkazuje na své stanovisko, vydané před podáním jeho ústavní stížnosti, podle nějž neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, publikované pod č. 460/2017 Sb.).
11. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, byla s ohledem na princip subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu