ECLI:CZ:US:2018:2.US.1592.18.1
sp. zn. II. ÚS 1592/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. ve Vazební věznici Brno - Bohunice, právně zastoupeného Mgr. Martinem Dvořákem, advokátem se sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 3. 2018 č. j. 3 ZT 182/2017-202 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 10. 4. 2018 č. j. 5 KZT 14/2018-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas zaslanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2, 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel byl napadeným usnesením Městského státního zastupitelství v Brně propuštěn z vazby na svobodu. Do vazby byl vzat na základě usnesení Městského soudu v Brně č. j. 70 Nt 3613/2017-20 ze dne 19. 12. 2017, a to přesto, že již té době měl nařízen výkon trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 11 T 102/2017-45 ze dne 8. 7. 2017. Výzvou k nastoupení trestu Městského soudu v Brně č. j. 11 T 102/2017 ze dne 13. 11. 2017 byl stěžovatel vyzván, aby trest odnětí svobody uložený nastoupil nejpozději dne 6. 12. 2017. Příkazem k dodání do výkonu trestu Městského soudu v Brně č. j. 11 T 102/2017 ze dne 18. 12. 2017 bylo vyzváno Městské ředitelství Policie ČR v Brně, aby byl stěžovatel dodán do výkonu trestu. Dne 19. 12. 2017 Policie ČR, Městské ředitelství policie Brno, dodala stěžovatele do vazební věznice v Brně. Podáním zprávy Policie ČR, Městského ředitelství policie Brno, 2. oddělení obecné kriminality, č. j. KRPB-286713-5/ČJ-2017-060272-PATR ze dne 21. 12. 2017, byl Městský soud v Brně ve věci sp. zn. 11 T 102/2017 vyrozuměn, že pátrání po stěžovateli bylo odvoláno, neboť bylo zjištěno, že stěžovatel se nachází ve vazbě na základě shora citovaného usnesení Městského soudu v Brně.
3. Proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně o propuštění z vazby podal stěžovatel stížnost. Ta byla usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 5 KZT 14/2018-21 ze dne 10. 4. 2018 zamítnuta jako opožděná. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 11. 4. 2018. Uvedená stížnost byla zamítnuta jako opožděná z důvodu, že ji stěžovatel podal dne 20. 3. 2018, ačkoli zákonná lhůta pro její podání skončila dne 19. 3. 2018.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že tuto svou stížnost předával pověřenému pracovníkovi věznice již dne 19. 3. 2018. Učinil tak na cele č. 205, oddělení NO, a to před svědkem, který byl na uvedené cele taktéž přítomen a je schopen tuto skutečnost potvrdit. Navíc dne 20. 3. 2018 byl již stěžovatel eskortován do věznice Bělušice, od rána byl tedy povinen podrobit se úkonům příslušníků vězeňské služby s eskortou spojených, přičemž v den eskorty již vůbec k odevzdávání korespondence ze strany eskortovaného odsouzeného a přijímání takové korespondence pověřeným pracovníkem věznice nedochází. Jak vyplývá ze sdělení věznice ze dne 17. 4. 2018, zaevidovaná (tj. přijatá k odeslání) úřední korespondence stěžovatele ve dnech 19. 3. 2018 a 20. 3. 2018 se neobjevuje, ačkoli objektivně nejpozději 20. 3. 2018 z věznice odeslána byla. Toto jen podle stěžovatele zvyšuje pochybnosti o řádném postupu věznice v rámci vyřizování korespondence osob omezených na svobodě. Je zjevné, že stěžovatel v pozici vězněné osoby neměl jinou možnost, jak zajistit včasné podání stížnosti k poštovní přepravě, toto učinil v rámci zákonné lhůty, a způsob, jakým následně bylo se zásilkou naloženo, byl zcela mimo jeho sféru vlivu. Stěžovatel v tomto směru odkazuje na zcela přiléhavý nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4037/16, který se zabýval v podstatě totožnou záležitostí a dal stěžovateli za pravdu.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti projednávané ústavní stížnosti. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Pokud v určité procesní situaci má o právech a povinnostech fyzických či právnických osob rozhodnout určitý orgán veřejné moci, může ústavní přezkum následovat až poté, co bude ve věci učiněno konečné rozhodnutí k tomu určeným orgánem.
6. Stejně jako v nálezu sp. zn. II. ÚS 4037/16, který se bezprostředně dotýkal shodné problematiky u stejného stěžovatele, se Ústavní soud zabýval tím, zda byl stěžovatel před podáním ústavní stížnosti povinen požádat o navrácení lhůty ve smyslu ustanovení §61 odst. 3 tr. řádu. V tomto nálezu, jakož i v nálezu sp. zn. III. ÚS 281/12 ze dne 5. 12. 2013 (N 210/71 SbNU 477), Ústavní soud konstatoval, že zmiňované ustanovení zjevně nezakotvuje "standardní" opravný prostředek (ať již řádný či mimořádný), nýbrž jistou formu autoremedury (byť návrhové), čemuž ve sledovaném kontextu významně svědčí okolnost, že zákon nepředepisuje, aby o tomto prostředku byl účastník řízení poučen. Proto by nebylo přiléhavé ustanovení o navrácení lhůty pojímat jako efektivní procesní nástroj, v nedostatku jehož uplatnění lze spatřovat překážku projednatelnosti následné ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (obdobně Ústavní soud rozhodoval ve věci sp. zn. II. ÚS 1427/14). Ústavní stížnost je tedy přípustná (byť jen zčásti, jak bude uvedeno níže).
7. Pokud jde o samotné řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti postupu pracovníků věznice stížnost, která byla vyřízena přípisem ředitele vazební věznice ze dne 14. 5. 2018 a byla shledána jako nedůvodná. V uvedeném přípisu mimo jiné ředitel věznice uvedl, že ustanovený vychovatel "veškerou úřední korespondenci, která byla od stěžovatele převzata za účelem odeslání, případně mu byla do věznice doručena, zaznamenal do příslušné evidence". Šetřením bylo také zjištěno, že stěžovatele dne 20. 3. 2018 navštívil jeho obhájce, proto lze také spekulovat o tom, zda předmětná stížnost nebyla odeslána jeho prostřednictvím.
9. Ústavní soud po posouzení zjištěných skutečností musí konstatovat, že v daném případě jsou konkrétní okolnosti této věci odlišné od věci řešené pod sp. zn. II. ÚS 4037/16. Ústavní soud zdůrazňuje, že není vyšetřovacím ani kontrolním orgánem ve věcech týkajících se osob omezených na svobodě, a proto pokud neexistuje důvodná pochybnost o porušování základních práv těchto osob, není zde ani dán důvod pro jeho eventuální kasační zásah, jako tomu bylo v předchozím případě stěžovatele. Stěžovatel, ačkoli se již v obdobné situaci nacházel a byla mu tedy známa všechna úskalí odesílání písemností z věznice, zejména opravných prostředků, u nichž je zákonem stanovena lhůta, opětovně nezajistil, aby o odeslání jeho stížnosti byl učiněn pověřeným pracovníkem záznam či potvrzení, že jej od stěžovatele skutečně v zákonné lhůtě přijal a následně i včas odeslal. Na základě pouhého tvrzení stěžovatele nelze v takových případech usuzovat na porušování jeho práv.
10. Jestliže ústavní stížnost směřuje rovněž proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 3. 2018 č. j. 3 ZT 182/2017-202, je nutno na ni pohlížet v této části jako na nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal řádně poslední procesní prostředek (tzn. stížnost), jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu