ECLI:CZ:US:2018:2.US.1655.18.1
sp. zn. II. ÚS 1655/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018 č. j. 8 Tdo 1454/2017-36 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 16. 5. 2017 č. j. 55 To 2/2017-359, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její právo na zákonnost stíhání ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Jednání stěžovatelky, které soudy právně kvalifikovaly jako zločin podplácení, se měla stěžovatelka dopustit tím, že dne 22. 11. 2013 nabídla kapitánce Policie České republiky úplatek v úmyslu docílit toho, aby v její věci bylo vydáno rozhodnutí o odložení věci a nebylo zahájeno trestní stíhání proti ní a druhému podezřelému. Stěžovatelka tak měla učinit na papír vlastnoručně napsaným textem "NEURAŽTE SE NABÍZÍME 500 tis JESTLI MŮŽETE POMOC TO ODLOŽIT. POLOVINA HNED PAK TEN ZBYTEK.", který předložila již zmiňované policistce; ta však úplatek odmítla a ještě stejného dne na stěžovatelku podala trestní oznámení.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka za výše popsané jednání uznána vinnou za zločin podplácení podle §332 odst. 1 a 2 písm. a) a b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník").
4. Proti rozsudku se stěžovatelka odvolala ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), který napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "trestní řád") rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu stěžovatelku uznal vinnou skutkem shodně popsaným jako v rozsudku okresního soudu.
5. Proti výše popsanému rozsudku krajského soudu následně stěžovatelka podala dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
6. Stěžovatelka vznáší námitky stran dokazování, protizákonného opatření některých důkazů, nezákonnosti zadržení a následné osobní prohlídky, postupu při hodnocení znaleckého posudku, právní kvalifikace skutku, porušení zásady zákazu reformace in peius krajským soudem a existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, kterému dovolací soud nevěnoval dostatek pozornosti.
7. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
8. Ústavní soud dříve než přikročil k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, posoudil splnění podmínek řízení. Ústavní soud v této souvislosti shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud však zároveň shledal, že ústavní stížnost nebyla podána včas.
9. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost je třeba podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje.
10. Podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. V případě počítání lhůt pro podání ústavní stížnosti Ústavní soud postupuje podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu, které v řízení před Ústavním soudem zakotvuje subsidiární působnost občanského soudního řádu. Ústavní soud však taktéž judikoval, že toto ustanovení připouští i přiměřené použití řádu trestního, přičemž aplikace toho kterého soudního řádu vyplývá z povahy věci [(viz nález III. ÚS 188/99 (N 156/16 SbNU 157) ze dne 4. 11. 1999)].
12. Lhůta pro podání ústavní stížnosti je lhůtou určenou podle měsíců a jako taková podle §60 odst. 3 trestního řádu "končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty." Takovou událostí je podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelčina práva, v tomto případě napadené usnesení Nejvyššího soudu. To bylo, jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 6 T 299/2014, stěžovatelce doručeno dne 9. 3. 2018. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proto v daném případě za použití výše citovaného ustanovení marně uplynula dne 9. 5. 2018. Ústavní stížnost však byla podána až dne 11. 5. 2018, a tudíž opožděně.
13. Procesní lhůta podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je přitom lhůtou kogentní a Ústavní soud ji nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 110/94 ze dne 16. 11 1994 (U 21/2 SbNU 255), IV. ÚS 45/04 ze dne 12. 5. 2004 (U 32/33 SbNU 523), či I. ÚS 468/15 ze dne 18. 2. 2016)].
14. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka