ECLI:CZ:US:2018:2.US.1697.18.1
sp. zn. II. ÚS 1697/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti MASNA Příbram, spol. s r. o., se sídlem Jinecká 315, Příbram, zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, č. j. KSPH 66 INS 11458/2014-A-89, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2015, č. j. 4 VSPH 1863/2015-A-106, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2018, č. j. 29 NSČR 27/2016-A-118, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2018 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka především vytýká soudu prvního stupně (insolvenčnímu soudu, který zjistil úpadek a prohlásil konkurs na majetek stěžovatelky), že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a navíc, že k osvědčení existence pohledávek navrhovatelů bylo třeba provést dokazování, které překračovalo rámec a účel insolvenčního řízení.
3. Proti rozhodnutí soudu odvolacího a soudu dovolacího pak stěžovatelka brojí s argumentací, podle níž tyto soudy zcela rezignovaly na svou přezkumnou funkci. Konkrétně považuje za nepřípustný přístup odvolacího soudu - posléze posvěcený Nejvyšším soudem - který konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně je sice na samé hranici přezkoumatelnosti, avšak bez ohledu na tuto okolnost (a na další dílčí pochybení) je stěžovatelka v úpadku, a to jak formou insolvence, tak formou předlužení. Takový postup považuje stěžovatelka za překvapivý, neboť odvolací soud rozhodl o existenci úpadku i na základě skutečností, které nebyly dostatečně (přezkoumatelným způsobem) vypořádány soudem prvního stupně.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud nehodlá zpochybňovat argumentaci stěžovatelky vedenou v tom směru, že rozhodnutí soudu prvního stupně skutečně trpělo řadou vad. V prvé řadě, jak ostatně uznaly i obecné soudy, které jej přezkoumávaly - bylo na samé hranici přezkoumatelnosti. Jak ovšem plyne ze shora uvedeného, není úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti přezkoumávat dodržení jednotlivých ustanovení procesního práva, nýbrž pouze zkoumat, zda řízení jako celek lze označit za spravedlivé ve smyslu hlavy páté Listiny. Ve světle stěžovatelkou přednesených námitek je proto klíčové zejména to, zda měla stěžovatelka dostatečný prostor uplatnit své námitky proti zjištění úpadku (ať již v řízení před soudem prvního stupně či v řízeních následujících) a zda samotné zjištění úpadku a prohlášení konkursu nebylo v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními.
7. Po přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že tyto podmínky splněny byly. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž považuje Ústavní soud za přesvědčivé a souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, což plyne i z pečlivě a řádně odůvodněného rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatelka dále měla možnost vyjádřit se v rámci jednání před odvolacím soudem ke skutečnostem, na nichž posléze odvolací soud své rozhodnutí postavil.
8. Právní závěr o tom, že je dán úpadek stěžovatelky (v obou jeho formách) a že je na místě prohlášení konkursu, je proto opřen nejen o řádně zjištěný skutkový stav, nýbrž i o přiléhavou, racionální a ústavně konformní právní argumentaci.
9. Ústavní soud proto shrnuje, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně souladně a proti jejich právním závěrům ani proti způsobu, jakým tyto závěry odůvodnily, nemá ústavněprávních výhrad. Řízení jako celek - přes dílčí pochybení soudu prvního stupně - bylo spravedlivé a souladné s principy plynoucími z čl. 36 a násl. Listiny.
10. Ústavní soud tudíž ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.
11. Za této situace Ústavní soud odmítl rovněž akcesorický návrh na zrušení ustanovení §141 odst. 2 insolvenčního zákona, jelikož platí, že návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (§74 zákona o Ústavním soudu) podaný spolu s ústavní stížností sdílí v případě odmítnutí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu