ECLI:CZ:US:2018:2.US.1711.18.1
sp. zn. II. ÚS 1711/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Vostrejšem, advokátem se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 86/2018-29 ze dne 7. 2. 2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 40/2017 ze dne 27. 9. 2017 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 11/2016 ze dne 18. 4. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 11/2016 ze dne 18. 4. 2017 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku za užití §238 trestního zákoníku, za což jej městský soud odsoudil k trestu odnětí svobody v délce tří let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce pěti let.
Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit ve zkratce tím, že u Městského soudu v Praze opakovaně podal žalobu na plnění ze směnky, o níž věděl, že ji žalovaný (v trestním řízení v postavení poškozeného) nepodepsal.
K odvolání státního zástupce i stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 5 To 40/2017 ze dne 27. 9. 2017 prvostupňový rozsudek zrušil a nově rozhodl, že je stěžovatel vinen trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá trestního zákoníku, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v délce tří let s podmíněným odkladem na dobu dvou let. Důvodem změny rozsudku městského soudu byl názor odvolacího soudu, že použití padělané směnky ve dvou případech není spáchání činu ve velkém rozsahu.
Stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 86/2018-29 ze dne 7. 2. 2018 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení zásady in dubio pro reo, neboť jeho vinu mají údajně dokládat jen nepřímé důkazy. Dle stěžovatele z ničeho nevyplývá, že by věděl, že použitá směnka je padělaná. Soudy měly vycházet jen z důkazů hovořících proti stěžovateli, aniž by zároveň dostatečně zohlednily důkazy hovořící v jeho prospěch. Nadto se soudy odmítly zabývat tím, čí podpis, když ne poškozeného, na směnce skutečně byl. Stěžovatel také brojí proti postupu vrchního soudu dle §259 odst. 3 trestního řádu, neboť pro něj údajně nebyly splněny podmínky.
Ústavní stížnost je v části mířící proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 11/2016 ze dne 18. 4. 2017 nepřípustná, neboť tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 40/2017 ze dne 27. 9. 2017. Nelze se přitom domáhat zrušení již zrušeného rozhodnutí.
Ve zbývající části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však v posuzované věci nedošlo.
Soudy si v řízení obstaraly dostatek důkazů a své skutkové i právní závěry přesvědčivě vysvětlily. Stěžovatelova vina podle nich plyne ze skutečnosti, že podpis poškozeného na směnce (kterou dle stěžovatele podepsal před jeho zraky) byl nade vší pochybnost padělaný - jak prokázal znalecký posudek - a že stěžovatel tuto směnku dvakrát uplatnil u soudu. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu plyne, že stěžovatel musel o nepravosti podpisu vědět, jiné rozumné vysvětlení se ani nenabízí.
V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou zohledněny veškeré provedené a pro věc důležité důkazy, přičemž soudy reagovaly i na (spíše zdánlivé) rozpory, které mezi nimi existovaly. Při vědomí, že Ústavní soud může v tomto směru korigovat jen zjevné extrémy, tedy prostor pro jeho ingerenci dán není.
Jde-li o námitku, že se soudy nezabývaly tím, kdo směnku padělal (resp. stěžovatelovým tvrzením, že směnku nepodepsal), lze plně odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž je vysvětleno, proč není identita autora padělku pro věc významná (viz např. str. 4 usnesení Nejvyššího soudu).
Konečně, přisvědčit nebylo možno ani námitce stran chybného postupu vrchního soudu, který po zrušení prvostupňového rozhodnutí sám ve věci rozsudkem znovu rozhodl. Dle §259 odst. 3 trestního řádu může odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem ve věci, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Z odůvodnění odvolacího soudu plyne, že skutkový stav byl nalézacím soudem zjištěn dostatečně. Rozhodnutí vrchního soudu bylo založeno pouze na odlišném právním posouzení (na posouzení otázky, zda stěžovatelovo jednání, tak jak bylo zjištěno nalézacím soudem, představovalo spáchání trestného činu ve velkém rozsahu).
Ostatně, i kdyby byl v tomto směru postup odvolacího soudu rozporný se zákonem, neznamenalo by to nutně porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv za situace, kdy vrchní soud prvostupňový rozsudek změnil v jeho prospěch.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu