ECLI:CZ:US:2018:2.US.1714.18.1
sp. zn. II. ÚS 1714/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Marcelou Dřevěnou, advokátkou se sídlem v Litvínově, 9. května 26, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. března 2018 č. j. 11 Co 68/2018-192 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. ledna 2018 č. j. 21 Nc 7427/2017-137, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel svým podáním domáhal u Okresního soudu v Karlových Varech v řízení vedeném pod sp. zn. 21 Nc 7427/2017 změny předběžného opatření nařízeného usnesením okresního soudu ze dne 15. 12. 2017 č. j. 21 Nc 7427/2017-117, které nabylo právní moci dne 3. 1. 2018, jímž soud nařídil, aby nezletilé děti stěžovatele byly předány do péče matky a dále stanovil asistovaný styk stěžovatele s nezletilými, který má probíhat každý čtvrtek od 16:00 do 17:00 hodin v Pedagogicko-psychologické poradně v K.
2. Usnesením ze dne 16. 1. 2018 č. j. 21 Nc 7427/2017-137 okresní soud návrh otce zamítl. Uvedl, že změna realizace způsobu styku dětí se stěžovatelem by byla zejména pro nezletilou dceru stěžovatele ohrožující. Dosud je nezbytné velmi šetrné nastavení podmínek styku, neboť děti byly od stěžovatele dlouhodobě odloučeny a rozšíření jejich styku by bylo nepřiměřeně stresující.
3. Usnesením ze dne 13. 3. 2018 č. j. 11 Co 68/2018-192 Krajský soud v Karlových Varech potvrdil usnesení okresního soudu. V první řadě zdůraznil, že podle ustanovení §75c odst. 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), nemůže přihlížet k tvrzením, která stěžovatel poprvé vznesl teprve v odvolacím řízení. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že v dané věci nejsou dány zákonné podmínky pro změnu předběžného opatření, neboť pro dosavadní úpravu práv a povinností nepominul důvod ani nedošlo ke změně poměrů. Podotkl přitom, že od nařízení původního předběžného opatření uběhla krátká doba a styk otce s dětmi byl realizován teprve dvakrát.
II. Argumentace stěžovatele
4. Proti oběma usnesením podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž uvedl, že má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo rodiče na výchovu svých dětí podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Uvedl, že původní předběžné opatření, kterým byl stanoven asistovaný styk v rozsahu 1 hodiny týdně a jehož změny se v projednávané věci domáhá, považuje od počátku za nesprávné a neodvolal se proti němu jen proto, že děti už dlouho neviděl. Domníval se, že má jít jen o krátkodobé opatření, které bude možné změnit. K závěru okresního soudu o tom, že nelze v odvolacím řízení posuzovat nové listiny a tvrzení, které neměl soud prvního stupně k dispozici, uvedl, že v takovém případě měl odvolací soud usnesení okresního soudu zrušit, aby nově předložené důkazy mohly být posouzeny soudem prvního stupně.
III. Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
7. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě zrušení takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59) či sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016].
8. Ústavní soud se ve své judikatuře zabývá opakovaně i přezkumem předběžných opatření o styku rodičů s dětmi a vyslovil již v minulosti závěr, že ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takové interpretace účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jehož výsledkem rozhodně nemůže být minimální míra ochrany základních práv jako určitého standardu. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchova přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Ústavní soud ostatně v minulosti již rozhodnutí o předběžných opatřeních, rozporná s tímto závěrem, zrušil [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279)].
9. V nyní posuzovaném případě je styk stěžovatele s jeho dětmi upraven předběžným opatřením, které mu asistovaný styk s dětmi umožňuje, byť ve velmi omezeném rozsahu. Toto mimořádné omezení však obecné soudy v původním rozhodnutí o předběžném opatření, jehož změny se stěžovatel domáhá, odůvodnily nezbytností postupné adaptace dětí na stěžovatele, kterého delší dobu neviděly a v minulosti byly přítomny vzájemným fyzickým napadením, ke kterým docházelo mezi oběma rodiči. Ke změně nastaveného režimu styku stěžovatele s dětmi pak obecné soudy nepřistoupily jednak proto, že od jeho vydání uplynula krátká doba a jednak kvůli problematické reakci dcery stěžovatele na dosud realizovaná setkání. Ústavnímu soudu z důvodů výše uvedených nepřísluší uvedené argumenty a skutkové závěry přehodnocovat, nicméně uvádí, že takto omezený rozsah styku lze obecně (bez dalších přesvědčivých argumentů) ospravedlnit pouze po krátké období. Ústavní soud konečně zohlednil, že rozhodnutí obecných soudů nepředstavuje definitivní řešení věci - při změně relevantních okolností budou soudy povolány rozhodovat o péči nezletilých znovu.
10. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že krajský soud měl vycházet též z tvrzení a listin, kterými soud prvního stupně nedisponoval, respektive že měl rozhodnutí okresního soudu zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně, aby tyto listiny a tvrzení posoudil. Podle §75c odst. 4 o. s. ř. je pro předběžné opatření rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně. Krajský soud tedy nepochybil, nepřihlédl-li při rozhodování o odvolání k tvrzení a listinám, které nebyly v řízení před okresním soudem předloženy (shodně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 661/18 či ze dne 25. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2483/17).
11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu