ECLI:CZ:US:2018:2.US.1733.18.1
sp. zn. II. ÚS 1733/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti části výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018 č. j. 30 Cdo 4080/2017-340, kterým se odmítá dovolání stěžovatele, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 5. 2018, navrhl stěžovatel zrušení části v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel působil v minulosti jako řadový policista u Policie České republiky. Dne 11. 9. 2009 v nočních hodinách, přibližně v 3:30, kdy měl pracovní volno, poté, co slavil s kolegy v restauraci a požíval alkoholické nápoje, slovně napadl na zastávce MHD v Praze 9 jinou zde přítomnou osobu a následně ji kopnul, aniž by jí tím způsobil nějaký fyzický následek. Výše popsané jednání bylo orgány činnými v trestním řízení posouzeno jako podezření z trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Podezření z uvedeného trestného činu bylo stěžovateli sděleno dne 17. 9. 2009 a dne 25. 9. 2009 byl podán příslušným státním zástupcem návrh na potrestání. Ve věci bylo konáno několik hlavních líčení. Původně věc řešil samosoudce, který se v průběhu řízení vzdal funkce, načež byla věc přidělena jinému samosoudci. Po této změně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. 103 T 263/2009, že ve věci stěžovatele nešlo o trestný čin a věc postoupil Úřadu Městské části Praha 9, protože by mohla být posouzena jako přestupek.
3. Žalobou proti vedlejší účastnici se stěžovatel domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 9. 2016 č. j. 7 C 200/2011-262 bylo této žalobě částečné vyhověno a vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 50 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve zbytku byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Stěžovateli bylo vůči vedlejší účastnici přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 137 214 Kč (výrok III.).
4. Obvodní soud uvedl, že nejdůležitějším aspektem věci byly okolnosti trestního stíhání stěžovatele a jeho dopad do stěžovatelovy osobní sféry. Zásadním faktem byla skutečnost, že stěžovatel byl v předmětné době ve služebním poměru k Policii České republiky, přičemž k výkonu tohoto povolání byl nutný čistý trestní rejstřík. Z důvodu probíhajícího trestního řízení měl stěžovatel po celou dobu důvodnou obavu o ztrátu zaměstnání, z něhož v důsledku tíživé atmosféry, která následně provázela jeho působení u Policie České republiky, nakonec sám odešel. Stěžovatel tak nepochybně po celou dobu trestního stíhání pociťoval újmu. Obvodní soud však považoval za přiměřenou pouze polovinu ze žalované částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Vzal přitom v úvahu menší závažnost stíhaného trestního činu, skutečnost, že skutek se stal, jen neměl být řešen v rámci trestního, ale správního řízení, a že stěžovatel se měl jako policista podobného jednání úplně vyvarovat.
5. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 4. 2017 č. j. 29 Co 48/2017-298 byl změněn výrok I. rozsudku obvodního soudu tak, že byla konstatována nezákonnost uvedeného trestního stíhání stěžovatele. Ve zbytku byl tento rozsudek potvrzen (výrok I.) a bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejší účastnice nahradit stěžovateli náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 94 622 Kč (výrok II.).
6. Městský soud zdůraznil, že při úvaze o přiměřenosti formy či výše finančního odškodnění je soud povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. V poměrech posuzované věci bylo zjištěno, že stěžovatel se dopustil protiprávního jednání jako příslušník Policie České republiky. Zdůrazňuje-li stěžovatel sám, že výkon tohoto povolání vyžaduje čistý trestní rejstřík, pak si nepochybně musel být vědom i toho, že jsou na jeho osobu kladeny vysoké nároky, které chování, jehož se dopustil, bez ohledu na způsob sankcionování, netolerují. Takové chování je navíc v rozporu s tvrzenou hrdostí a zájmem o výkon tohoto povolání. Výsledkem pak nemůže být pouze obava o čistý rejstřík bez pocitu morálního provinění. Z těchto důvodů městský soud neshledal odvolání stěžovatele o nepřiměřené výši odškodnění opodstatněným. Za vhodnou satisfakci považoval poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva.
7. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. 30 Cdo 4080/2017-340 částečně vyhověl dovolání stěžovatele a zrušil výrok I. rozsudku městského soudu v části, kterou byl změněn rozsudek obvodního soudu v jeho meritorním výroku I. tak, že se konstatuje nezákonnost trestního stíhání stěžovatele vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 103 T 263/2009. Kromě toho zrušil i nákladový výrok II. rozsudku a v tomto rozsahu věc vrátil městskému soudu. Ve zbytku pak dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost. Nejvyšší soud neshledal, že by rozsudkem městského soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, jelikož nezákonné trestní řízení bylo kompenzováno konstatování porušení práv. Důvod částečného zrušení shledal pouze v tom, že městský soud nekonkretizoval, k porušení kterého práva nebo práv stěžovatele mělo dojít, což byla jeho povinnost bez ohledu na to, zda to stěžovatel žádal.
III.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel je přesvědčen, že odmítnutím jeho nároku na relutární náhradu, tedy náhradu nemateriální újmy v penězích, došlo k zásahu do jeho základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Závěr obecných soudů považuje za nespravedlivý i z toho důvodu, že v jiných srovnatelných případech byla takováto náhrada poškozeným poskytována. Jako příklad uvedl případ někdejšího policejního prezidenta P. L., který měl být za své nezákonné a účelové trestní stíhání odškodněn částkou 600 000 Kč již v rámci předběžného projednání nároku. Stěžovatel dále poukázal na to, že při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k ní mělo dojít. Obecné soudy musí přihlédnout ke všem nepříznivým následkům vyvolaným takovým trestním řízením a zvážit jeho veškeré negativní dopady, dotýkající se zejména osobnostní integrity konkrétního poškozeného.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
10. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným rozhodnutím i dalšími přílohami ústavní stížnosti, načež zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. Nutno zdůraznit, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek městského soudu ve vztahu k nároku stěžovatele na zaplacení částky 50 000 Kč, a tudíž v tomto rozsahu není řízení před obecnými soudy skončeno. Částečné odmítnutí dovolání, proti němuž brojí stěžovatel, se dotýká pouze zbytku uplatněného nároku na náhradu nemateriální újmy způsobenou jeho trestním stíháním. V této části neshledal jeho nárok důvodným žádný z obecných soudů. Obvodní soud vysvětlil, z jakého důvodu by ani v případě, že by stěžovateli měla být poskytnuta náhrada nemateriální újmy v penězích, tato neměla přesahovat částku 50 000 Kč. Městský soud se pak vyjadřoval obecně k otázce, zda stěžovateli náleží vůbec nějaká náhrada nemateriální újmy v penězích. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není a že pro stěžovatele je dostatečným zadostiučiněním konstatování porušení práva.
13. Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek v části, kterou bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, a v této souvislosti se zabýval způsobem, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s argumentací stěžovatele a jím tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání. Z napadeného rozsudku se podává, že uvedený soud se s každým z nich podrobně vypořádal, jeho závěry lze považovat za náležitě a přesvědčivě odůvodněné a nelze v nich spatřovat žádný "kvalifikovaný" exces, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo odepření práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Nejvyšší soud se vypořádal i s poukazem stěžovatele na případ někdejšího policejního prezidenta, který se však skutkově v mnoha ohledech lišil. Ve zbytku postačí odkázat na příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku.
14. Protože napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu nedošlo v části, jíž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu