ECLI:CZ:US:2018:2.US.1795.18.1
sp. zn. II. ÚS 1795/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Štefka, zastoupeného JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2017 č. j. 20 Cdo 4555/2017-171, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2016 č. j. 9 Co 1059/2016-141, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2015 č. j. 94 EXE 13942/2014-70 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2017 č. j. 20 Cdo 4556/2017-172, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2016 č. j. 9 Co 1060/2016-144 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2016 č. j. 94 EXE 13942/2014-87 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Namítá porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Navrhuje proto zrušení všech napadených rozhodnutí.
2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozhodnutím č. j. 94 EXE 13942/2014-70 zastavil řízení o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce kvůli překážce věci rozhodnuté. Proti tomu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") toto rozhodnutí usnesením č. j. 9 Co 1059/2016-141 potvrdil s odůvodněním, že okresní soud dospěl ke správnému závěru, když rozhodl, že se jedná o obsahově shodný návrh, o němž už dříve bylo pravomocně rozhodnuto. Uvedl, že se stěžovateli nijak nepodařilo zpochybnit správnost závěru okresního soudu o totožnosti obou návrhů, když se stěžovatel v obou případech domáhal na základě stejných tvrzení vydání téhož rozhodnutí. Věcnému rozhodnutí o novém návrhu tak bránila překážka věci rozhodnuté podle §159a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").
3. Proti tomu se stěžovatel bránil dovoláním. Nejvyšší soud řízení rozhodnutím č. j. 20 Cdo 4555/2017-171 zastavil. Učinil tak proto, že dovolání stěžovatele vykazovalo nedostatek bránící pokračování dovolacího řízení spočívající v tom, že stěžovatel nebyl právně zastoupen. Ze spisu neplynulo, že by stěžovatel měl právnické vzdělání, což by tento nedostatek napravilo. Stěžovatel byl vyzván, aby si ve lhůtě 10 dní od doručení zvolil právního zástupce a jeho prostřednictvím pak podal řádné dovolání, případně aby doložil své právnické vzdělání. Současně soud stěžovatele poučil, že v případě, že tak neučiní, řízení zastaví. Poučení bylo stěžovateli řádně doručeno, ten však nedostatek neodstranil. Na výzvu reagoval pouze podáním, ve kterém uvedl, že "nemá právnické vzdělání, ale je schopen se sám obhájit u Nejvyššího soudu". Jelikož povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení je podmínkou týkající se účastníka řízení, jejíž nedostatek brání vydání rozhodnutí ve věci, jímž se řízení končí, a protože ke zhojení tohoto nedostatku i přes výzvu nedošlo, Nejvyšší soud dovolací řízení podle §104 odst. 2 věty třetí, §241b odst. 2 a §243f odst. 2 o. s. ř. zastavil.
4. Současně s prvým návrhem podal stěžovatel žádost k okresnímu soudu o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Okresní soud usnesením č. j. 94 EXE 13942/2014-87 žádost stěžovatele zamítl. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení odvolání. Krajský soud usnesením č. j. 9 Co 1060/2016-144 potvrdil usnesení okresního soudu. Uvedl, že podle §138 odst. 1 věta první o. s. ř. předseda senátu může přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody. Podle §30 odst. 1 věta první o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudního poplatku (§138 o. s. ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. Krajský soud potvrdil závěr okresního soudu, že stěžovatel nenaplňuje důvody pro osvobození od soudního poplatku. Pro ustanovení zástupce účastníkovi z řad advokátů musí být kumulativně naplněny dvě podmínky, a to předpoklady pro osvobození od soudního poplatku, a dále to musí nezbytně vyžadovat ochrana zájmů účastníka. To, zda si účastník zvolí svého zástupce z řad advokátů, je pouze na jeho uvážení. Nelze automaticky uvažovat o tom, že každému, kdo si nemůže ve svém právním sporu advokáta dovolit, musí být ustanoven. Institut zástupce na žádost účastníka je zcela mimořádný (mimořádnost zdůrazněna novelou o. s. ř. provedenou zákonem č. 218/2011 Sb.) a v tom smyslu účastník nic konkrétního netvrdí. Z těchto důvodů shledal usnesení okresního soudu jako věcně správné a potvrdil ho.
5. Stěžovatel proti usnesení krajského soudu podal dovolání. Dovolání ale vykazovalo nedostatek bránící v postupu řízení spočívající v tom, že dovolatel nebyl právně zastoupen. Ze spisu neplynulo, že by stěžovatel měl právnické vzdělání. Soud proto vyzval stěžovatele, aby ve stanovené lhůtě doplnil dovolání o potvrzení svého právnického vzdělání nebo aby si zvolil právního zástupce. Stěžovatel byl zároveň poučen, že pokud tak neučiní, soud řízení zastaví. Výzva (usnesení) byla stěžovateli řádně doručena. On na ni však reagoval pouze tím, že "nemá žádné právní vzdělání, ale je schopen se sám obhájit u Nejvyššího soudu". Vzhledem k tomu, že povinné právní zastoupení je v dovolacím řízení podmínkou týkající se účastníka řízení, jejíž nedostatek brání vydání rozhodnutí, jímž se řízení končí, a protože ke zhojení tohoto nedostatku i přes výzvu nedošlo, Nejvyšší soud dovolací řízení podle §104 odst. 2 věty třetí, §241b odst. 2 a §243f odst. 2 o. s. ř. zastavil.
6. Proti všem rubrikovaným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost. V postupu Nejvyššího soudu, který zastavil obě řízení z toho důvodu, že stěžovatel neměl právní zastoupení, spatřuje porušení jeho základních práv. Ve stížnosti sice připouští, že usnesení s výzvou k odstranění vad mu byla řádně doručena, uvádí ale, že právě s ohledem na to, že nedisponuje právním vzděláním, nebyl schopen řádně pochopit následky nezvolení si zástupce. Dále pak uvedl, že krajský soud potvrdil usnesením č. j. 9 Co 1059/2016-141 (meritorní linie řízení) nesprávné rozhodnutí okresního soudu, protože došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Postupem soudů tak bylo zabráněno, aby se Nejvyšší soud mohl zabývat meritem věci. Těmito postupy tak soudy porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a rovněž jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný.
8. Ústavní soud předně zkoumal napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o zastavení řízení z důvodu neodstranění nedostatku povinného zastoupení. Dospěl k závěru, že ve vztahu k nim je návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu meritorně rozhodne nálezem. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. K postupu Nejvyššího soudu v napadených usneseních, zastavujících dovolací řízení, nelze mít žádných námitek. Stěžovatel byl řádně vyzván k nápravě svých podání, což on sám ani nikterak nevyvrací. Naopak na výzvy soudu tím, že "nemá žádné právní vzdělání, ale je schopen se sám obhájit u Nejvyššího soudu". Nevyhověl tak výzvám a Nejvyššímu soudu nezbylo, než pro nesplnění podmínky dovolacího řízení zastavit jak řízení o ustanovení zástupce a osvobození od soudního poplatku (20 Cdo 4556/2017-172), tak i řízení v meritu věci - o oprávněnosti zamítnutí návrhu na zastavení exekuce (20 Cdo 4555/2017-171). Učinil tak v souladu s §241b odst. 2 věty před středníkem ve spojení s §104 odst. 2 věty třetí o. s. ř. Porušení práv, o která se stěžovatel opíral, Ústavní soud neshledal. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatele řádně vyzval a až po jeho reakci, ze které je zřejmé, že si zástupce zvolit nehodlá a "je schopen se obhájit sám", řízení zastavil. Ústavní soud považuje postup Nejvyššího soudu za ústavně konformní. Nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
10. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu musí být stížnost posouzena jako nepřípustná. Stěžovatel má totiž povinnost podat dovolání procesně správným způsobem, tedy se všemi zákonnými náležitostmi, včetně požadavku na právní zastoupení v souladu s §241 o. s. ř. Dovolání patří k procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva a které musí v duchu tzv. subsidiarity ústavní stížnosti vyčerpat dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Protože stěžovatel řádně dovolání nepodal, jedná se fakticky o stejnou situaci, jako kdyby opravný prostředek nebyl podán vůbec (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017). S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než předloženou ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti v části, ve které směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu pro její zjevnou neopodstatněnost. Ve zbytku ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu