ECLI:CZ:US:2018:2.US.1804.18.1
sp. zn. II. ÚS 1804/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Koudely, zastoupeného JUDr. Danem Holubkovem, advokátem se sídlem Dlouhá 16, Praha 1 - Staré Město, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 506/2017-537 ze dne 9. 1. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení článku 90 Ústavy a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolává se i na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že žalobou ze dne 15. 5. 2007 zletilá dcera stěžovatele (dále též "žalobkyně") žádala, aby soud uložil stěžovateli povinnost hradit jí výživné, neboť studuje a otec jí na výživu ničím nepřispívá. V době uplatnění nároku byla studentkou druhého ročníku právnické fakulty v Olomouci, manželství rodičů bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. dubna 2007 sp. zn. 20 C 41/2006. Obecné soudy určily povinnost stěžovatele za uzavřené období - od podání návrhu do ukončení studia žalobkyně (tedy za období od května 2007 do února 2012 částku 192.145 Kč). Při stanovení výše jeho vyživovací povinnosti vyšly ze zjištěných poměrů obou účastníků i matky žalobkyně, rovněž k výživě povinné. Jedná se již o třetí meritorní rozhodnutí, neboť oba předchozí rozsudky odvolací soud zrušil pro nepřezkoumatelnost. Za uvedenou dobu studia neměla žalobkyně vlastní pracovní příjem s výjimkou odměny za práci vykonanou v říjnu a listopadu 2011, kdy pracovala u společnosti Svoboda &; Williams, s.r.o., s celkovým příjmem 59 680 Kč; v letech 2007 až 2009 pobírala sociální stipendium 16 200 Kč měsíčně a příspěvek na ubytování 6 750 Kč měsíčně, který čerpala i ve školním roce 2006 - 2007. Do roku 2007 hradil kolejné stěžovatel. Žalobkyně žila v rozhodné době s matkou a se zletilým bratrem ve společné domácnosti, matka ji živila a plně financovala chod domácnosti. Matčin měsíční příjem byl 15 000 Kč, finančně jí vypomáhal její otec a bratr (děd a strýc žalobkyně). V rozhodné době byla matka zaměstnaná u řady obchodních společností, od roku 1995 je držitelkou živnostenského oprávnění ohlašovací živnosti volné, má souběžné dva pracovní úvazky, v rozhodné době jí byla dvakrát vyplacena dávka sociální péče v celkové výši 6 000 Kč. Matka je vlastnicí nemovitosti - zemědělské půdy ve D., kterou pronajímá za 3 500 Kč ročně zemědělskému družstvu. Žalobkyně poukázala i na to, že ačkoli stěžovatel tvrdí, že je nemajetný a nemocný, tak na svých sociálních sítích zveřejnil fotografii, na níž se nechal vyfotografovat v New Yorku na Times Square.
3. Stěžovatel podle zjištění soudu do roku 2009 soukromě podnikal v pohostinství, v roce 2009 vykázal daňovou ztrátu 174 687 Kč, od ledna 2010 do ledna 2020 má přerušenou podnikatelskou činnost. V březnu 2006 zakoupil automobil Audi A8 za 638 000 Kč, kupní cenu hradil prostřednictvím poskytnutého úvěru se složenou akontaci 138 000 Kč. Vozidlo dne 28. 7. 2009 bezplatně převedl na Dr. Novotnou, na kterou převedl rovněž provoz kantýny v B., kterou přestal provozovat v roce 2009. Od roku 2010 provozovnu nadále řídí jako její zaměstnanec, odpovědný vedoucí s měsíčním příjmem 4 000 Kč. Do roku 2008 rovněž provozoval restauraci v Č. Ukončení svého podnikání odůvodnil tím, že Dr. Novotné dlužil peníze, které si půjčil na udržení chodu kantýny. Podle předložené zprávy trpí ischemickou srdeční chorobou. Při stanovení výživného za jednotlivá období vyšel soud ze závěru, že v době od podání žaloby do července 2009 žalovaný dosahoval příjmu nejméně 16 000 Kč měsíčně. Při zvážení výše této částky, potřeb žalobkyně a příspěvku její matky, určil povinnost stěžovatele za toto období částkou 5 000 Kč měsíčně. Dlužné výživné (za 26 měsíců a 5 dnů) po odpočtu částek, které žalovaný zaplatil na úhradu ubytování žalobkyně na koleji do dubna 2008, vyčíslil částkou 116 303 Kč. V době od 20. 7. 2009 do 3. 8. 2011, kdy žalovaný pracoval jako zaměstnanec Dr. Novotné, vycházel soud z minimální mzdy 8 000 Kč měsíčně s tím, že tato částka byla pro žalovaného objektivně dosažitelná; výživné žalobkyni pak i s přihlédnutím k povinnosti její matky stanovil částkou 3 000 Kč měsíčně. Za toto období tak dlužné výživné vyčíslil částkou 73 300 Kč. Dobu od 3. 8. 2011 pak posuzoval jak s ohledem na skutečnost, že žalobkyně se stala držitelkou živnostenského oprávnění a v následném období říjen a listopad roku 2011 měla čistý příjem 50 740 Kč za (59 680 Kč bez uhrazené daně 8 940 Kč), tak i na ukončení jejího statutu studenta k 29. únoru 2012, a stěžovateli stanovil výživné za dobu od 3. 8. 2011 do 29. 2. 2012 částkou 500 Kč měsíčně, tedy celkem 3 464,80 Kč. V rozhodném období (od 15. 5. 2007 do 29. 2. 2012) žalobkyně byla studentkou Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kterou úspěšně ukončila dne 29. 2. 2012. Od podání žaloby do složení státní závěrečné zkoušky si přivydělávala brigádně, neměla vlastní trvalý příjem a finančně byla závislá na své matce. S ohledem na konzistentní odmítavý postoj stěžovatele k plnění vyživovací povinnosti k dceři téměř po celou dobu jejího prezenčního studia, nemůže být podle obecných soudů k její tíži, že její studium přesáhlo dobu pěti let, když při studiu práv se snažila získat praxi v blízkém realitním oboru a současně si přivydělat, a tak alespoň částečně kompenzovat, že stěžovatel jí při studiu finančně nevypomáhal; navíc i tuto skutečnost soud zohlednil při stanovení výše výživného.
4. V době, kdy se žalobkyně připravovala na své budoucí povolání studiem na právnické fakultě, veškerou tíhu vyživovací povinnosti nesla její matka, neboť stěžovatel se o žalobkyni ani o úhradu jejích základních potřeb po odchodu ze společné domácnosti nezajímal, nestaral. Stěžovatelem tvrzený dosahovaný měsíční zaměstnanecký příjem podle napadeného rozhodnutí neodpovídá jeho schopnostem a možnostem, v průběhu celého řízení neuvedl žádný věrohodný důvod, pro který by nebyl schopen v oboru, ve kterém dlouhodobě podnikal, dosahovat jako zaměstnanec na pozici vedoucího provozu vyššího než tvrzeného měsíčního přijmu 4 000 Kč. Za situace, kdy po rozchodu s matkou žalobkyně svou vyživovací povinnost nikdy řádně neplnil, výživné žalobkyni nehradil, ani jinak neprojevil opravdový zájem se na saturování jejích potřeb řádně podílet, jsou jeho tvrzení o nepříznivých majetkových a výdělkových poměrech a jeho podnikatelských nesnázích, které měly nastat po rozchodu s matkou, účelová a nevěrohodná. Navíc okolnost, že své podnikatelské aktivity zcela omezil a jeho finanční situace se zásadním způsobem zhoršila poté, kdy se žalobkyně začala domáhat placení výživného, přesvědčivosti jeho tvrzení nepřispívá. Napadený rozsudek závěrem shrnuje, že ačkoliv se žalovaný brání plnění své základní rodičovské povinnosti poukazem na nízký výdělek ve výši neodpovídající ani polovině minimální mzdy, žádné jiné možnosti, které mu trh práce nabízí, nevyužívá, na dlužnou částku zatím dceři nic nepoukázal, ani zčásti dluh neuhradil.
5. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy opomenuly a porušily zásady a základní pravidla civilního řízení, související s ústavně zaručenými základními právy a svobodami stěžovatele, přičemž toto opomenutí a porušení bylo takové povahy a intenzity, že zasáhlo do stěžovatelova práva na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivé řízení. Neúplně zjištěný skutkový stav věci, založený neprovedením důkazních návrhů, jimiž stěžovatel zamýšlel dokázat oprávněnost své obrany proti žalobě (a s nimiž se rozsudek městského soudu nevyrovnal), ve svých důsledcích podle stěžovatele vedl k nesprávným skutkovým závěrům a k vadnému hodnocení (neúplně provedených) důkazů a k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení věci; současně tím obecné soudy porušily zásadu kontradiktornosti řízení a zásadu rovnosti jeho účastníků a nedostály požadavkům na transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a na vyloučení libovůle v soudním rozhodování, a to i ohledně dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí soudu - včetně vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení a s jimi předestřenými tvrzeními a hodnoceními a poukazy na judikaturu (přičemž chybí-li v rozhodnutí obecného soudu řádné odůvodnění, je jím zpravidla založena jeho protiústavnost). Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy porušily principy, které Ústavní soud vyslovil speciálně ohledně výživného pro zletilé dítě, zejména v nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy marně poukazoval na nález i na to, že závěry Ústavního soudu, vyslovené v nálezu, dopadají i na souzenou věc (např. co do účelnosti studia stěžovatelovy dcery, řádnosti jeho vykonávání, časové zátěže, kterou představovalo, to vše např. v souvislosti s délkou jejího studia), a stejně tak marně v řízení před obecnými soudy k prokázání svých souvisejících tvrzení navrhoval důkazy a vytýkal obecným soudům, že je neprovedly ani o návrzích na jejich provedení nerozhodly.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
10. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že celá polemika stěžovatele se závěry obecných soudů je založena na jeho nesouhlasu s posouzením skutkového stavu a podústavního práva, byť i namítá zásah do svého práva na spravedlivý proces. Podstata stěžovatelovy argumentace tak reálně nedosahuje ústavněprávní roviny. Obecné soudy se nárokem žalobkyně i protiargumentací stěžovatele obsáhle zabývaly, je zřejmé, že skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu jsou odlišné od skutečností, z nichž vycházel Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014.
11. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. S ohledem na to, že bylo Ústavním soudem rozhodnuto bezodkladně po doručení stěžovatelovy ústavní stížnosti, nebylo třeba samostatně rozhodovat o jeho návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu