ECLI:CZ:US:2018:2.US.1817.18.1
sp. zn. II. ÚS 1817/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou ve věci ústavní stížnosti společnosti Pap Trade s. r. o., se sídlem Topolová 1820, Hostivice, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Habětínem, advokátem, se sídlem Výhledské nám. 1016, Praha 6 - Suchdol, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2016 č. j. 61 Cm 25/2012-57 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017 č. j. 4 Cmo 6/2017-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Společnost Pap Trade s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") uzavřela dne 13. 9. 2010 se společností Autodoprava Matoušek s. r. o. smlouvu o skladování papírenského zboží. V prosinci téhož roku proběhla u společnosti Autodoprava Matoušek s. r. o. inventura zboží a tato společnost následně stěžovatelce sdělila, že zajistila náhradní uskladnění zboží u společnosti NOVÁK - papír, s. r. o., s čímž stěžovatelka souhlasila. V prosinci roku 2011 však společnost NOVÁK - papír, s. r. o. popřela, že by zboží od společnosti Autodoprava Matoušek s. r. o. převzala. Stěžovatelka proto vyzvala Autodopravu Matoušek s. r. o. k vydání zboží a následně k tomu vyzvala také společnost NOVÁK - papír, s. r. o., která stěžovatelce sdělila, že žádné její zboží neeviduje.
2. Stěžovatelka se proto obrátila se žalobou na Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a domáhala se rozhodnutí, kterým by byla společnosti NOVÁK - papír, s. r. o. (dále jen "žalovaná") uložena povinnost vydat stěžovatelce 18 819 kg papíru GCI HI-Bulk (ZENITH), 250 gsm, 720 mm x 1020 mm na 41 paletách, eventuálně aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí 461 793 Kč.
3. Krajský soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2016 č. j. 61 Cm 25/2012-57 zamítl žalobu stěžovatelky. Uvedl, že změnou místa skladování zboží stěžovatelky nezanikla smlouva uzavřená mezi ní a společností Autodoprava Matoušek s. r. o., neboť nedošlo k vyzvednutí skladovaného zboží, ale pouze k jeho přemístění v rámci trvání smlouvy o skladování, přičemž se žalovanou smlouva o skladování uzavřena nebyla. Krajský soud dále odkázal na §553 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, který stanoví, že v případě ztráty či poškození skladovaného zboží stíhá odpovědnost za škodu vzniklou na zboží skladovatele. Žalovaná není proto ve věci nároku na vydání zboží z titulu jeho skladování, eventuálně na náhradu škody vzniklé na skladovaném zboží, pasivně legitimována.
4. Stěžovatelka se následně obrátila s odvoláním na Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který rozsudkem ze dne 21. 9. 2017 č. j. 4 Cmo 6/2017-80 rozsudek krajského soudu potvrdil. Vrchní soud stejně jako krajský soud uzavřel, že žalovaná se nestala skladovatelem zboží stěžovatelky a není proto pasivně legitimována. Stěžovatelce tak nesvědčí ve vztahu k žalované právo vydat věc z titulu jejího skladování, eventuálně právo na zaplacení 461 793 Kč.
5. Stěžovatelka poté podala dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 4. 2018 č. j. 31 Cdo 805/2018-110 odmítl pro vady, neboť stěžovatelka nevymezila ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci způsobem uvedeným v §241a odst. 3 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, resp. neformulovala žádnou právní otázku, kterou vrchní soud řešil a na jejímž řešení své rozhodnutí založil. Nejvyšší soud dále dodal, že i pokud by jako právní otázku bylo z obsahu dovolání možno dovodit otázku konkludentního uzavření smlouvy o skladování mezi stěžovatelkou a žalovanou, pak ji stěžovatelka založila na verzi skutkového stavu odlišné od skutkových zjištění a závěrů, z nichž vychází právní posouzení vrchního soudu.
6. Poté podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou napadá rozsudky krajského a vrchního soudu. Uvádí, že soudy porušily její práva, protože neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť nevyslechly navržené svědky, což ve svých důsledcích vedlo k nesprávným skutkovým závěrům a k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů. Tímto bylo podle stěžovatelky porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované čl. 36 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada rovnosti účastníků vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny.
7. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
8. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro vady, konkrétně pro nevymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci a neformulování právní otázky, na jejímž řešení založil své rozhodnutí odvolací soud. Přestože by takový postup mohl vyvolávat ústavněprávní otázky, stěžovatelka takové otázky ve své ústavní stížnosti neformuluje a ani v ní usnesení Nejvyššího soudu nenapadá. V takové situaci platí, že je-li dovolání odmítnuto jako vadné, pak s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, tj. požadavek předchozího řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatelky, musí být ústavní stížnost směřující proti předcházejícím rozhodnutím soudů nižších stupňů posouzena jako nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2147/16 ze dne 27. 7. 2016 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2857/16 ze dne 1. 11. 2016).
9. I kdyby stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností napadla, závěr o nepřípustnosti jejího návrhu by s ohledem na skutkové okolnosti této věci přesto zůstal nezměněn. Z (nenapadeného) usnesení Nejvyššího soudu totiž plyne již zmíněné, a sice že stěžovatelka tento procesní prostředek k ochraně svých práv formálně uplatnila, avšak neučinila tak procesně relevantním (řádným) způsobem. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je přitom již s ohledem na účel tohoto ustanovení (tj. procesní realizace principu subsidiarity), třeba vykládat tak, že procesní prostředky nápravy v něm zmíněné musejí být vyčerpány řádně (k tomu srov. i usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 303/16 ze dne 24. 2. 2016 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2219/17 ze dne 14. 8. 2017).
10. S přihlédnutím k uvedenému proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka (řádně) nevyčerpala všechny procesní prostředky, které měla k dispozici a navíc rozhodnutí o posledním procesním prostředku nápravy ani nenapadla. Ústavní stížnost je proto nepřípustná ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka