ECLI:CZ:US:2018:2.US.1818.18.1
sp. zn. II. ÚS 1818/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky s.e.z.e.m.e., s. r. o., se sídlem Dopravní 500/9, Praha 10, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem Římská 104/14, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 1 Afs 370/2017-39, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, č. j. 10 A 114/2014-53, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 24. 5. 2018 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, kdy je chráněn nejen majetek již nabytý, ale také legitimní očekávání, pokud má oprávněný po splnění podmínek na nabytí majetku nárok. Výklad práva provedený oběma správními soudy prý rovněž porušuje princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 2 Listiny a podle čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se zejména podává, že stěžovatelka podala Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu žádost o poskytnutí dotace ve výši 4.495.500 Kč na projekt výstavby ubytovacího a veřejného stravovacího zařízení, půjčovny a hřiště v katastrálním území Harrachov z Programu rozvoje venkova. Na základě kontroly ex ante po podání žádosti o dotaci však Státní zemědělský intervenční fond zjistil, že realizace projektu se nachází v hotelovém komplexu "RESIDENT Harrachov". Zároveň z veřejně dostupných webových prezentací zjistil, že celková kapacita komplexu převyšuje 60 lůžek. Na základě těchto skutečností vydal dne 10. 1. 2014 rozhodnutí, jímž zamítl žádost stěžovatelky o poskytnutí dotace, neboť došlo k porušení specifické podmínky pro poskytování dotace na projekty Programu rozvoje venkova České republiky, jelikož - zjednodušeně řečeno - zmíněná dotace mohla být poskytnuta tehdy, pokud celková kapacita ubytovacího zařízení nepřesahovala 60 lůžek. Ze strany Státního zemědělského intervenčního fondu šlo přitom v dané věci již o druhé rozhodnutí, když první bylo Ministerstvem zemědělství zrušeno pro absenci zákonných náležitostí.
3. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, to však bylo Ministerstvem zemědělství zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Stejně tak následná správní žaloba byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta. Městský soud totiž dospěl k závěru, že všechny skutkové okolnosti, ze kterých správní orgány vycházely, mají oporu ve spisovém materiálu a jsou řádně prokázány. Ve svém souhrnu pak svědčí o tom, že předmětný projekt byl propojen s dalšími budovami a funkční celek tak vytvářel až celý areál "RESIDENT Harrachov", v rámci kterého bylo nabízeno více než 60 lůžek. Navazující kasační stížnost stěžovatelky byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
5. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li zatížen libovůlí.
7. V nyní posuzované věci je nicméně zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v soudním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, setrvale traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by teprve odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
8. Namítá-li stěžovatelka, že Státní zemědělský intervenční fond v rozporu s principem vázanosti státní moci zákonem měnil důvody nepřiznání dotace, pak opomíjí podstatnou okolnost, že prvé z rozhodnutí jmenovaného orgánu bylo nadřízeným orgánem zrušeno a věc byla Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu vrácena k novému projednání. Podstatné přitom i z hlediska zákonnosti pak je - jak bude dále uvedeno - že důvody nepřiznání dotace stěžovatelce, z nichž vycházely i nyní ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí, obstojí a stěžovatelka se s nimi mohla seznámit a reagovat na ně. Není tedy správné tvrzení stěžovatelky, že by Státní zemědělský intervenční fond důvody odepření dotace svévolně měnil.
9. Nepřiznáním dotace pak ani nemohlo být porušeno legitimní očekávání stěžovatelky. Kromě toho, že na dotaci - jak přehledně vysvětlil v ústavní stížností napadeném rozhodnutí městský soud - není právní nárok, skutečnost, že příslušný orgán před samotným přiznáním dotace splnění podmínek postupně a opakovaně prověřil, není nic neobvyklého. Stěžovatelka byla v průběhu řízení o přiznání dotace ostatně upozorněna, že jednotlivé kroky administrace žádosti neznamenají příslib dotace. Proto je také poněkud nepřiléhavý odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 163/02 ze dne 9. 11. 2004 (N 169/35 SbNU 289), neboť v intencích tehdy projednávaného případu bylo stěžovateli kladeno za vinu spáchání celního deliktu, ač vycházel z údajů již jednou orgánem schválených.
10. Věnuje-li stěžovatelka značnou část své argumentace polemice se skutkovými závěry správních orgánů a soudů spočívajícími například v tom, zda byl celý areál, v němž se nacházela i budova, pro níž byla dotace žádána, oplocen, zda měl společnou recepci atp., tzn. zda - zjednodušeně řečeno - šlo o jeden funkční celek s ubytovací kapacitou přes 60 lůžek, pak takováto polemika sama o sobě jednak postrádá ústavněprávní rozměr, a dále, pro posouzení dané věci není rozhodné, jaký je stav daného areálu nyní, nýbrž jaký byl v době kontroly ze strany úřadu. Stěžovatelka tak ani v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč v rozhodné době byl předmětný areál na serverech nabízejících ubytování prezentován tak, že disponuje kapacitou okolo 200 lůžek. Ústavní soud proto v daném kontextu nespatřuje důvod, pro který by měl zpochybnit závěry Nejvyššího správního soudu, který neuvěřil obsahu potvrzení vystaveného jednou ze společností, jež se na provozu areálu podílí (když z tohoto potvrzení měla plynout funkční oddělenost jednotlivých budov). Nejvyšší správní soud totiž v napadeném rozhodnutí (srov. odst. 53) poukázal na personální propojenost takto participujících subjektů se stěžovatelkou. Není tak dána ani existence stěžovatelkou tvrzeného opomenutého důkazu, neboť není pravda, že by soudy k takto vystavenému potvrzení nepřihlédly.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávního pohledu zcela akceptovatelná a stěžovatelce tedy nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo aplikováno podústavní právo ústavně nesouladným způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu