ECLI:CZ:US:2018:2.US.1898.18.1
sp. zn. II. ÚS 1898/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora, evid. č. 015, IČ: 40658759, se sídlem Exekutorský úřad Beroun, Palackého 31/2, Beroun, zastoupeného Mgr. Petrem Lešetickým, advokátem, se sídlem Na Poříčí 1071/17, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018 č. j. KSPH 65 INS 1985/2018,1 VSPH 375/2018-A-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Dále namítá porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo změněno usnesení Krajského soudu v Praze dne 13. 2. 2018 č. j. KSPH 65 INS 1985/2018-A-7, tak, že se zamítá návrh soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského na nařízení předběžného opatření, jímž by mu bylo umožněno provést již zahájenou exekuci vedenou u Exekutorského úřadu Beroun pod sp. zn. 015 EX 113/06.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že odůvodnění soudního rozhodnutí, kterým změnil výrok I. a II. rozhodnutí Krajského soudu v Praze, je zcela nedostatečné, přičemž i podle judikatury Ústavního soudu je jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces, povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Stěžovatel jako soudní exekutor trvá na tom, že předmětné skutečnosti bez dalšího nezakládají důvod pro použití §220 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, ve spojení s §167 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. v platném znění, neboť jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, na základě kterých lze omezit některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že jako soudní exekutor postupoval při vymáhání pohledávky oprávněného zcela v souladu se zákonem a dle platných právních předpisů. Odměna za vymožené plnění a náhrada prokázaných hotových výdajů mu proto po právu náleží. Napadené usnesení tak podle stěžovatele je v rozporu s jeho legitimním očekáváním, že jeho náklady včetně odměny budou v tomto řízení po právu uspokojeny. Pokud se tak na základě napadeného usnesení nestalo, považuje to soudní exekutor za zásah do svého práva vlastnit majetek a pokládá usnesení vrchního soudu v napadeném výroku i z těchto důvodů za nesprávné a nelegitimní.
4. Při posuzování návrhu se Ústavní soud se v prvé řadě zabýval návrhem z hlediska naplnění základních požadavků podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že splněny nejsou.
5. Ústavní soud předesílá, že obdobnými ústavními stížnostmi se zabýval již ve svých předchozích rozhodnutích (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3715/15, III. ÚS 2309/1, nebo III. ÚS 730/16, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž od závěrů tam uvedených nemá důvod se odchylovat.
6. Rovněž v nyní projednávané věci je nutno vyjít z toho, že stěžovatel jako soudní exekutor, který vydal rozhodnutí, jehož změnu odvolacím soudem napadá, se nachází v postavení veřejného činitele ve smyslu závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (v současné době je adekvátním označením úřední osoba), a nikoliv účastníka řízení. Ve skutečnosti nešlo o určení jeho nákladů exekuce, nýbrž o to, jak má být postupováno v exekučním řízení ve vztahu k zahájenému insolvenčnímu řízení. Zda tedy soudní exekutor při výkonu své pravomoci má provádět již zahájenou exekuci. Vystupuje-li však soudní exekutor v postavení nositele a vykonavatele pravomoci z titulu veřejného práva, pak z podstaty věci nemůže být nositelem základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99).
7. Ústavní soud na okraj poznamenává, že si je vědom své judikatury k výkladu §46 odst. 7 exekučního řádu, jíž dospěl k závěru (poprvé v nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016), že dosavadní praxe obecných soudů odkázat soudní exekutory k přihlášce svých nákladů do insolvenčního řízení je protiústavní. Ve vztahu exekučního řádu a insolvenčního zákona zdůrazňuje nezbytnost použití obecných interpretačních pravidel, tj. aplikoval zásady lex posterior derogat legi priori a lex specialis derogat legi generali, přičemž ustanovení exekučního řádu je pozdější (posterior) a speciální (specialis). Rovněž není správné, aby insolvenční správce měl zaručenu náhradu nákladů a soudní exekutor nikoli. Ústavní soud to považuje za neodůvodněnou nerovnost (dále obdobně v nálezu sp. zn. sp. zn. IV. ÚS 2264/16, I. ÚS 2898/16 či III. ÚS 1731/16 a dalších) a dospěl k závěru, že exekutor je oprávněn z částky vymožené v rámci exekuce odečíst náklady exekuce v tom smyslu, že si je ponechá a do insolvenčního řízení vydá vymožené plnění snížené o tyto náklady. Nyní posuzovaná věc však s touto judikatorní linií nesouvisí, neboť nenapadá výroky o náhradě nákladů exekutora, ale týká se přímo pravomoci exekutora provést zahájenou exekuci. Tedy ačkoli stěžovatel tvrdí zásah do svého vlastnického práva, k tomu přímo napadeným výrokem rozhodně nedochází, neboť ten směřuje do výkonu pravomoci stěžovatele v roli soudního exekutora jako orgánu veřejné moci (úřední osoby), nikoli tedy o právu exekutora na již vymoženou odměnu.
8. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v pozici úřední osoby není oprávněn k podání ústavní stížnosti, byl jeho návrh bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka