ECLI:CZ:US:2018:2.US.1899.18.1
sp. zn. II. ÚS 1899/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele EKOBUS a.s., se sídlem Lumiérů 181/41, Praha 5, IČO: 25106538, zastoupeného JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 3 Cmo 117/2016-573, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, č. j. 23 Cdo 4812/2017-622, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel byl do roku 2007 výrobcem ekologických autobusů na stlačený zemní plyn zn. Ekobus. Při této činnosti spolupracoval od roku 2000 neformálně, od roku 2002 pak na smluvním základě s dalším výrobcem autobusů, společností SOR Libchavy (dále jen jako "žalovaný"). Společnosti postupovaly v praxi při výrobě ekologického autobusu tak, že žalovaný dodal karosérii, stěžovatel namontoval plynový pohon a závěrečné provozní uschopnění autobusu opět zajistil žalovaný. Stěžovatel následně autobusy vlastním jménem prodával. V prosinci 2006 žalovaný smlouvu o spolupráci vypověděl a postupně začal dodávat na trh autobusy na stlačený zemní plyn samostatně pod vlastní značkou. Stěžovatel se tomuto stavu bránil. Tvrdil, že (nové) autobusy žalovaného jsou shodné s autobusy zn. Ekobus, čímž zasahují do jím vlastněného a v roce 2002 u Úřadu průmyslového vlastnictví registrovaného užitného vzoru č. 12645, chránícího zařízení pro dodávání paliva do motorů autobusů na zemní plyn. Žalující dle něj též zasahoval do jeho práv z (v roce 2007 registrovaných) užitných vzorů č. 17622 a 17881, které navazovaly na předchozí užitný vzor. V neposlední řadě se měl žalovaný dopouštět nekalosoutěžního jednání, neboť vstoupil na stěžovatelem připravený trh a parazitoval na jeho pověsti.
3. Žalovaný argumentaci stěžovatele odmítal a ten se proto k obraně svých práv obrátil na Městský soud v Praze s požadavkem, aby soud uložil žalovanému povinnost zdržet se výroby a prodeje autobusů na zemní plyn a také mu zaplatil částku 227 milionů Kč jaká náhradu škody. Nalézací soud žalobu zamítl. Provedené dokazování neprokázalo, že by konstrukční řešení užívané žalovaným v jeho autobusech bylo v rozporu s právy stěžovatele k užitným vzorům. Žalovaný ještě před navázáním spolupráce se stěžovatelem měl připravenou vlastní koncepci pohonu autobusů na zemní plyn, která v podstatě odpovídala užitnému vzoru č. 12645. Přestože si tedy stěžovatel (bez informování žalovaného) nechal předmětný užitný vzor zaregistrovat, původcem řešení byl spíše žalovaný. Z hlediska zamítnutí žaloby bylo důležité, že žalovanému svědčí minimálně tzv. právo předchozího uživatele dle §13 odst. 1 zák. č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako "zákon o užitných vzorech"), neboť došel k dané koncepci pohonu autobusů nezávisle na majiteli užitného vzoru před vznikem práva přednosti. Z dokazování nevyplynulo ani porušení pravidel hospodářského soutěže žalovaným nebo jeho parazitování na obchodním modelu stěžovatele; žalovaný prý totiž pouze využil svého práva ukončit smluvní vztah a realizovat jiný podnikatelský záměr. K odvolání stěžovatele se Vrchní soud v Praze zcela ztotožnil s hodnocením nalézacího soudu. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto s odůvodněním, že argumentace stěžovatelky sestává pouze z polemiky se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i jinak nepřípustných námitek.
4. Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. První z nich vykládal ustanovení §13 zákona o užitných vzorech extenzivně a v rozporu s názory v odborné literatuře - jelikož obě společnosti spolupracovaly, nemohly na sobě jednat nezávisle a žalujícímu nemohlo svědčit právo předchozího uživatele. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem bylo údajně překvapivé, protože tato právní otázka jím dosud nebyla řešena. Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy přistupovaly k hodnocení důkazů selektivně a řadu jím navržených důkazů neprovedly. Mimo jiné stěžovatel poukazuje na vadný přístup obecných soudů při hodnocení znaleckých posudků. V neposlední řadě stěžovatel rozporuje závěry odvolacího soudu o zápisné nezpůsobilosti užitných vzorů č. 17622 a 17881 a nalézacího soudu o tom, že původcem vzoru č. 12645 je žalovaný. Tyto otázky neměly soudy vůbec řešit.
5. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám, proto pokládá Ústavní soud jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. Návrh je přípustný a jelikož byly splněny všechny podmínky řízení, Ústavní soud má příslušnost k jeho projednání.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že se obecné soudy vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Jak již bylo zdůrazněno, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat činnost obecných soudů z hlediska podústavního práva, nemůže být stavěn do role další instance obecného soudnictví. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti uplatňuje v zásadě shodnou argumentaci jako před obecnými soudy a pouze volně ji propojuje s porušením naříkaných základních práv.
9. Jak se podává ze shora uvedeného, v předmětném řízení se řešila otázka, zda konstrukce autobusů na zemní plyn, vyráběných žalovaným po opuštění společného projektu se stěžovatelem, neporušuje práva plynoucí ze stěžovatelem vlastněných užitných vzorů. Ačkoliv každý soudní spor s sebou logicky nese vždy též určitý právní rozměr, v daném případě nelze přehlédnout, že klíčový význam ve věci mají skutkové okolnosti, které jsou navíc výrazně odborného (technického) charakteru. Stručně řečeno šlo především o to, co je chráněno zmíněnými užitnými vzory, kdo je jejich původcem a nakolik se pohon obsažený v žalovaným vyráběných autobusech odlišuje od řešení v užitných vzorech, případně od původně žalovaným plánované konstrukce (a ta zároveň od užitného vzoru).
10. Ústavní soud má za to, že v rozporu s tvrzeními stěžovatele nalézací soud postupoval při dokazování ústavně konformně a snažil se podstatu sporu řádným způsobem objasnit. Stěžovatelkou uváděné příklady neprovedených důkazů jsou formálního rázu či je lze podřadit pod kategorii důkazů nadbytečných - každopádně nejsou schopny zpochybnit výsledek dokazování a není tak naplněno stěžovatelem dovozované porušení doktríny tzv. opomenutých důkazů. Jak totiž správně uvedl Nejvyšší soud, údajně opomenuté důkazy se vztahují buď ke skutečnostem, které byly mezi účastníky řízení nesporné, anebo provedeny byly a stěžovatelka polemizuje pouze s jejich vyhodnocením, což je ovšem situace, která se se zmíněnou doktrínou zcela míjí. S ohledem na poukazovaný odborný obsah sporu se nalézací soud přirozeně spoléhal na znalecké posudky. Rozpory mezi znalci obou stran vyústily v potřebu revizního znaleckého posudku vypracovaného ČVUT v Praze, jeho závěry jsou jednoznačné a přesvědčivé. S námitkami proti metodě použité v posudku znaleckého ústavu se ve svém rozhodnutí vypořádal již odvolací soud (s. 15 rozsudku).
11. Ve světle uvedeného je potřebné vnímat rovněž další námitky stěžovatele. Dle názoru Ústavního soudu nevyložily obecné soudy ustanovení §13 zákona o užitných vzorech extenzivně a tudíž ani protiústavně. Jak již předestřel Nejvyšší soud, nešlo v tomto případě ostatně ani o právní otázku, stěžovatel ve skutečnosti polemizuje se skutkovými zjištěními nalézacího (a odvolacího) soudu, totiž že žalovaný disponoval řešením chráněným užitným vzorem už před jeho registrací a že k němu došel nezávisle na stěžovateli. Jejich následná spolupráce platnost těchto skutečností nepopírá a nijak se tudíž nedotýká výkladu §13 citovaného zákona. Závěry nalézacího soudu o původnosti prvotního užitného vzoru a odvolacího soudu o zápisné nezpůsobilosti dvou pozdějších užitných vzorů mohou mít potenciálně důsledky v odnětí užitného vzoru (výmazu z rejstříku), v předmětném řízení nicméně byly vysloveny pouze jako obiter dictum a nestojí na nich rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud mimo to nepřehlédl, že ačkoliv oba soudy uvedené závěry předestřely jen jako otázku předběžnou, učinily tak na základě širokého okruhu důkazů a podrobného odůvodnění. Proti jejich postupu tudíž nelze nic namítat ani z hlediska obecné spravedlnosti.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že výklad podústavního práva provedený obecnými soudy v projednávané věci neporušil naříkaná základní práva stěžovatele, stejně tak nemá ústavněprávních výhrad proti v rozhodnutích obsaženým skutkovým závěrům včetně způsobu odůvodnění. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu