ECLI:CZ:US:2018:2.US.1940.18.1
sp. zn. II. ÚS 1940/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Kratochvíly, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem Náměstí 22/24, Velké Meziříčí, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2018, č. j. 8 As 190/2017-37, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a podle čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se zejména podává, že rozhodnutím Městského úřadu Velké Meziříčí ze dne 9. 7. 2013 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle zákona o provozu na pozemních komunikacích, kterého se dopustil tím, že dne 9. 3. 2013 při jízdě automobilem v obci Velká Bíteš jako řidič osobního vozidla nebyl při jízdě připoután bezpečnostním pásem. Za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnutím Krajského úřadu kraje Vysočina zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Stejně tak byla Krajským soudem v Brně zamítnuta následná žaloba stěžovatele, jakož i kasační stížnost, o níž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu.
3. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
4. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
5. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
6. V nyní projednávané věci je nicméně zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
7. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve dvou ústředních námitkách. Za prvé uvádí, že o jeho vině bylo rozhodováno na základě nezákonných důkazů. Zasahující policisty totiž vyslýchala osoba, proti níž stěžovatel vznesl námitku podjatosti; vyslýchala jej přesto, že nešlo o neodkladný úkon, tedy mohlo být vyčkáno do rozhodnutí o námitce podjatosti (když však námitka podjatosti v tomto případě nebyla shledána důvodnou). Za druhé, v řízení nebyly provedeny stěžovatelem navrhované důkazy (podle stěžovatele jde tedy o tzv. opomenuté důkazy).
8. Sám stěžovatel přitom připouští existenci judikatury, podle níž nezákonně získané důkazy lze za určitých podmínek v řízení použít, když důvodem, proč by tomu tak ale v jeho věci nemělo být, je to, že jde o vadu "systémově závažnou, neboť správní orgány jednaly proti kogentnímu ustanovení normy, dokonce stupňovaně". Již krajský soud přitom připustil, že správní orgán pochybil, když nevyčkal rozhodnutí o námitce podjatosti. Stěžovatelem tvrzená podjatost přitom měla spočívat v tom, že oprávněná úřední osoba správního orgánu prvního stupně je otcem vedoucího obvodního oddělení Police ČR, které přestupek stěžovatele zjistilo. Syn oprávněné úřední osoby přitom ale zjištění přestupku přítomen nebyl. Stěžovatel tak ani v ústavní stížnosti přesvědčivě nevysvětluje, jak konkrétně by měl být otec vedoucího oddělení Policie ČR na výsledku správního řízení zainteresován, když stěžovatel například netvrdí, že by se k němu příslušníci při zjišťování přestupku chovali jakkoliv nevhodně nebo že by zde existovala jakákoliv závažná okolnost, jež by syna oprávněné osoby mohla v souvislosti s přestupkem stěžovatele přímo negativně ovlivnit. Stěžovatel dokonce ani nenamítá, že by oprávněná osoba výslechem zasahujících policistů (který byl v dané věci sice důležitým důkazem, nikoliv však jediným) výsledek správního řízení jakkoliv ovlivňovala, když to byl naopak sám stěžovatel, kdo se vědomě rozhodl s odkazem na jím tvrzenou podjatost úřední osoby výslechu nezúčastnit (není tak přiléhavé ani tvrzení stěžovatele, že mu bylo zabráněno se výslechu zúčastnit). V daném kontextu lze tedy souhlasit zejména se závěrem krajského soudu, že pochybení správního orgánu prvního stupně bylo spíše formální, proto se použití svědecké výpovědi policistů, byť se nejedná o neodkladný úkon, nenachází mimo přijatelný ústavněprávní rámec; ostatně sám stěžovatel žádné konkrétní okolnosti svědčící o opaku ani netvrdí.
9. Relevantní konečně není ani stěžovatelův závěr o existenci tzv. opomenutých důkazů. V řízení před správními soudy bylo totiž dostatečně vysvětleno, že nepřipoutání bezpečnostním pásem je přestupek takového druhu, jehož spáchání se prokazuje zejména a právě svědeckými výpověďmi policistů, když nelze například předpokládat, že by jeho spáchání zachytil třeba městský kamerový systém či kolemjdoucí. Takový závěr považuje přitom Ústavní soud za - z povahy věci - přiléhavý a stěžovatel opět ani v ústavní stížnosti neuvádí žádné věcné skutečnosti toto východisko zpochybňující. Nadto i Ústavní soud souhlasí s tím, že primárně je nutno vycházet z domněnky věrohodnosti výpovědi policistů, neboť tito koneckonců i v případě stěžovatele jen konali svou služební povinnost, aniž by na věci - na rozdíl od stěžovatele - byli jakkoliv zainteresováni. Jak přitom vyplývá i z rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, jež sám stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil, zasahující policisté si stěžovatele všimli v podstatě mimoděk. O to méně pak podle Ústavního soudu obstojí stěžovatelem během správního řízení uplatněné tvrzení, že ze strany policistů šlo jen o šikanování bezúhonných občanů, což představuje nepříjemnost, kterou by syn oprávněné osoby z titulu své funkce vedoucího obvodního oddělení Police ČR musel řešit.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí navazuje na závěry předchozího řízení a je z ústavněprávního pohledu zcela akceptovatelné a stěžovateli tedy nelze přisvědčit v tom, že by v jeho věci bylo aplikováno podústavní právo nekonformním způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu