ECLI:CZ:US:2018:2.US.1943.18.1
sp. zn. II. ÚS 1943/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Nováka, zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem Ph.D., advokátem, AK se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018 č. j. 26 Cdo 5/2018-264, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017 č. j. 20 Co 227/2017-229 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 4. 2017 č. j. 29 C 141/2012-221, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jimiž mělo být porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v rámci řízení o vyklizení bytu, v němž stěžovatel vystupuje jako žalovaný (žalobcem je bytové družstvo). Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 byl zamítnut návrh stěžovatele na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2017, jímž bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze pak bylo předchozí rozhodnutí obvodního soudu o zamítnutí stěžovatelova návrhu potvrzeno. Oba soudy shledaly, že dotčené usnesení o zastavení odvolacího řízení bylo stěžovateli doručováno v souladu s úpravou občanského soudního řádu, a dále poukázaly na údaje plynoucí z doručenky založené ve spise, která je veřejnou listinou (stěžovateli byla dne 26. 1. 2017 zanechána výzva k vyzvednutí zásilky, dne 8. 2. 2017 mu pak byla písemnost vhozena do schránky). Stěžovatel sice tvrdil, že ač si kontroluje korespondenci ve své schránce každý den, nikdy nenašel výzvu k vyzvednutí zásilky a písemnost samu tam našel až dne 29. 3. 2017; důkaz opaku vůči údajům na doručence však stěžovatel nepodal. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nepřípustnost rozhodnutím Nejvyššího soudu napadeným ústavní stížností.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s napadenými rozhodnutími, považuje je za nezákonná a namítá, že neměl jak prokázat nedoručení, a to navíc za situace, kdy žalobce má přístup k jeho poštovní schránce (podle stěžovatele od ní má žalobce klíč). Obecné soudy tedy neměly zákonná ustanovení vykládat zcela mechanicky. Dále stěžovatel vytýká, že dovolací soud se vůbec nezabýval jím navrženým důkazem výslechem svědka, který měl potvrdit, že obvodní soud řádně nevyvěšoval na úřední desce oznámení o uložených písemnostech. Nakonec stěžovatel kritizuje, že členství v bytovém družstvu byl zbaven nezákonně a po podání dovolání byl rovněž nezákonně vystěhován ze svého bytu. Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud při posouzení této ústavní stížnosti přihlédl též k nezákonnému postupu orgánů veřejné moci od konce devadesátých let v jeho věci.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších listin přiložených k ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavní relevance v napadených rozhodnutích obecných soudů, jimiž byl ve výsledku zamítnut stěžovatelův návrh na vyslovení neúčinnosti doručení jiného soudního rozhodnutí. Ústavní soud opakuje, že není další "odvolací" instancí v soustavě obecných soudů, jeho úkolem není ani ochrana samotné zákonnosti, nýbrž ústavnosti. Stěžovatelovy námitky v ústavní stížnosti však postrádají ústavní rozměr a toliko rozporují hodnocení obecných soudů, s nímž stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. V posuzovaném případě obecné soudy uvedly přesvědčivou argumentaci odůvodňující jejich rozhodnutí, kterým z ústavněprávního pohledu nemá Ústavní soud co vytknout. Obecné soudy řádně reagovaly na všechny relevantní námitky stěžovatele a náležitě vysvětlily, že při doručování dotčeného soudního rozhodnutí bylo postupováno zcela v souladu se zákonem. Pokud stěžovatel namítá, že snad obvodní soud řádně nevyvěšoval oznámení na úřední desce, lze připomenout, že dle §49 odst. 2 občanského soudního řádu je vyvěšování výzvy k vyzvednutí písemnosti na úřední desce spojeno s případy, kdy nezastiženému adresátu nelze zanechat výzvu v místě doručování - to však nebyl případ stěžovatele, který má svou poštovní schránku místě bydliště, v níž mu bylo možno výzvu zanechat, ve smyslu věty první zmíněného ustanovení. Měl-li pak stěžovatel problémy s přístupem ke schránce, jak uvádí (přičemž z jeho dovolání vyplývá, že problémy s doručováním soudních písemností, respektive jejich údajným vybíráním ze schránky cizími osobami, měl již v minulosti), lze dodat, že bylo na něm, aby si zajistil "bezpečné" místo pro doručování písemností od soudu či jiných orgánů veřejné moci, zvlášť když se jedná o záležitosti pro něj tak zásadní.
8. Konečně nelze přisvědčit ani stěžovatelově kritice vůči dovolacímu soudu. Předně, v řízení před dovolacím soudem se běžně dokazování neprovádí, a tak chtěl-li stěžovatel navrhovat nějaké důkazy k prokazování svých tvrzení, měl tak učinit před soudy nižších instancí, zejména u nalézacího soudu. Navíc onen důkaz se měl týkat praxe obvodního soudu co do vyvěšování na úřední desce (§49 odst. 2 občanského soudního řádu); ta ovšem v daném případě nebyla relevantní a podstatná, jak vyplývá i rozhodnutí Nejvyššího soudu (a též ze shora uvedeného).
9. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že jakkoli nezpochybňuje možné tíživé životní zkušenosti stěžovatele, v nynějším řízení o podané ústavní stížnosti byla irelevantní stěžovatelova tvrzení o nezákonnosti pozbytí členství v bytovém družstvu i jeho následného vystěhování a obecně postupu orgánů moci veřejné vůči stěžovateli v minulosti (od konce devadesátých let minulého století).
10. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, včetně jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu