ECLI:CZ:US:2018:2.US.1952.18.1
sp. zn. II. ÚS 1952/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele ROVS s.r.o., IČ 25018710, se sídlem Heřmanice v Podještědí 185, Jablonné v Podještědí, zastoupeného Mgr. Petrem Pařilem, advokátem, se sídlem Škárova 809/16, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. 10. 2015 č. j. 29 Co 553/2014-875 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018 č. j. 32 Cdo 1522/2016-913, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel před obecnými soudy domáhal rozhodnutí, jímž by bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně vydat jednak skot označený tam uvedenými tzv. ušními čísly a dále skot, jalovice, vedený pod tam uvedenými evidenčními čísly, a zaplatit jí náhradu ve výši 20 000 Kč za každý nevydaný kus skotu. Tvrdil, že první žalovaná z důvodu údajného nezaplacení kupní ceny za prodaný skot odstoupila dne 30. 4. 2004 od kupní smlouvy uzavřené dne 20. 3. 2002 mezi společnostmi AGROGALAS Frýdlant, a. s. (dále též jen úpadce") jako prodávající a AGROKOV CL, s. r. o. (dále jen "AGROKOV CL") jako kupující, téhož dne skot, který se nacházel v areálu farem Dětřichov a Krásný Les a který byl v průběhu dalších dnů nalezen na pastvinách stěžovatele a společnosti AGROKOV CL, sepsala do konkursní podstaty úpadce a tato zvířata pak, aniž by vyčkala na podání případné vylučovací žaloby, prodala druhé žalované. Veškerý skot nacházející se v uvedených areálech byl však nejpozději od února roku 2004 majetkem stěžovatele, a proto nemohl být z důvodu odstoupení od kupní smlouvy ze dne 20. 3. 2002 zařazen do soupisu konkursní podstaty úpadce. Část skotu stěžovatelka nabyla do svého vlastnictví kupní smlouvou uzavřenou dne 20. 1. 2004 se společností AGROKOV CL a část (jalovice) nabyla originárně. Okresní soud v Liberci rozsudkem (v pořadí již třetím) ze dne 1. 8. 2014 č. j. 17 C 119/2004-824 žalobu zamítl. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání stěžovatele v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé pod bodem I potvrdil (první výrok). Odvolací soud se ve svém napadeném rozsudku neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ve vztahu k těm ze zvířat, které první žalovaná zahrnula do konkursní podstaty úpadce a zpeněžila je, měl stěžovatel podat žalobu na vyloučení peněžitého plnění z konkursní podstaty. Oproti soudu prvního stupně totiž usoudil, že zvířata, jejichž vydání se stěžovatel domáhá, nebyla řádně sepsána do konkursní podstaty úpadce, a proto žalobu posoudil jako žalobu vlastnickou, reivindikační, s tím, že in eventum je uplatněno právo na poskytnutí finanční náhrady dle §458 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), a vyjádřil názor, že k úspěchu vlastnické žaloby by stěžovatel musel tvrdit a prokázat vlastnické právo ke každému individuálně určenému kusu zvířete, skutečnost, že došlo k zabavení právě těch zvířat, k nimž stěžovatel deklaruje vlastnické právo, a skutečnost, že se tato zvířata momentálně nacházejí v dispozici žalovaných. Co se týče druhé skupiny zvířat (originárně nabytých jalovic), průkazem o vlastnickém právu k nově narozenému zvířeti může být pouze důkaz vlastnictví věci hlavní, z níž bylo mládě zrozeno, stěžovatel však netvrdil, z jakých kusů byly originárně nabyté jalovice zrozeny, natož cokoli o tom, že tyto kusy vlastnil a na základě čeho, přestože byl o povinnosti prokázat vlastnické právo rovněž k originárně nabytým kusům opakovaně poučena. Závěrem odvolací soud shrnul, že stěžovatel v roli žalobce neprokázal své vlastnické právo k majetku, jehož vydání se domáhá, a proto vlastnická žaloba nemůže být úspěšná, ostatními otázkami ani nárokem na finanční náhradu tak již nebylo nutné se zabývat. Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele je nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení svých práv, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k originárně nabytým zvířatům, obdobně jako ve vztahu ke skotu nabytém na základě kupní smlouvy, stojí na čistě formálním přezkoumání důkazů bez jejich vzájemné souvislosti. S ohledem na chybějící poučení ve vztahu k doložení "matek" originárně nabytých kusů se zamítnutí jeví stěžovateli jako překvapivé. Dle názoru stěžovatele odvolací soud a nalézací soud svým rozhodnutím dovolily oběma žalovaným, aby vlastním podvodem, využitím vlastního protiprávního jednání ... nabyly majetek vlastním zločinem, což je v rozporu s nálezem plena Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010. Důsledek je takový, že vedlejší účastník 2, u nějž bylo prokázáno, že smlouva, na základě které "nabyl" vlastnické právo ke skotu, byla neplatná, je držitelem skotu. Kdežto stěžovatel, z jehož farmy byl skot odebrán, a za nějž řádně zaplatil, jak doložil i fakturami, vlastníkem, ani držitelem skotu není. Stěžovatel má za to, že porušením práva na spravedlivý proces, zejména formalistickým posuzováním důkazů a nezohledněním individuálních okolnosti případů tak, aby bylo rozhodnuto dle zásad spravedlnosti, nebyla stěžovateli poskytnuta dostatečná ochrana před rušením a omezením jeho vlastnického práva. Obecné soudy neprovedly všechny stěžovatelem navržené důkazy a dostatečně nesplnily svoji poučovací povinnost o neunesení břemene tvrzení, případně břemene důkazního.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že přestože stížnostní námitky stěžovatele směřují v zásadě jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, Ústavní soud vyložil stěžovatelovu ústavní stížnost tak, že namítá porušení svých základních práv nejen v řízení před odvolacím soudem, ale též před Nejvyšším soudem. Stěžovatelovy námitky však směřují jen proti skutkovým závěrům, z nichž vycházela napadená rozhodnutí, a proti právnímu hodnocení věci obecnými soudy v úrovni podústavního práva.
6. K citaci svého nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010 Ústavní soud odkazuje na v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, jímž tento soud náležitě stěžovateli vysvětlil, proč na jeho případ závěry tohoto nálezu nemohou dopadat. Skutkové okolnosti případu i jejich právní hodnocení v obou případech je odlišné, každou neplatnost smlouvy nelze hodnotit jako "podvod" či "zločin" ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu.
7. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.
8. Ústavní soud se neztotožňuje ani s tím, že by se snad obecné soudy dopustily vůči stěžovatele překvapivého rozhodování, stěžovatelova věc byla posuzována opakovaně a bylo zřejmé, o jakou formu žaloby se jedná i jaký důkazní standard obecné soudy po stěžovateli jako žalobci vyžadují. O tom byl ostatně stěžovatel obecnými soudy opakovaně poučován.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
10. Ústavní soud upozorňuje na to, že obsahem ústavní stížnosti byly argumenty nesprávné aplikace podústavního práva a nedostatečného zjištění skutkového stavu. Ústavní soud však zjistil, že obecné soudy se všemi stěžovatelovými námitkami pečlivě zabývaly a vysvětlily, proč dospěly ke svým závěrům.
11. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu