ECLI:CZ:US:2018:2.US.1970.18.1
sp. zn. II. ÚS 1970/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Z., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Václavská 20, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2018 č. j. 100 Co 59/2018-699 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. listopadu 2017 č. j. 25 P 109/2013-625, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Z ústavní stížnosti, napadených usnesení a předloženého spisu Ústavní soud zjistil, že u Okresního soudu Praha-západ je pod sp. zn. 25 P 109/2013 vedeno řízení ve věci péče soudu o nezletilé syny stěžovatele R. Z. a R. Z.
2. Při rozvodu manželství stěžovatele a matky nezletilých byla péče o nezletilé upravena dohodou obou rodičů ze dne 20. 5. 2013, schválenou rozsudkem okresního soudu ze dne 22. 7. 2013 tak, že děti byly svěřeny do výlučné péče matky a stěžovatel byl oprávněn stýkat se s nimi každý sudý víkend a po část prázdnin. Dne 3. 4. 2015 podal stěžovatel k okresnímu soudu návrh na úpravu styku s nezletilými, protože mu matka nezletilých měla údajně bránit ve styku s dětmi a napadnout ho s úmyslem podat na něj trestní oznámení za napadení. Matka nezletilých soudu sdělila, že nesouhlasí se způsobem výchovy ze strany otce, že k němu děti nerady jezdí a že ji fyzicky napadl. Okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 4. 5. 2015 tak, že došlo ke zvýšení výživného a rozsah styku otce byl stanoven na každý sudý víkend a po část prázdnin. K odvolání vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2015 tak, že zrušil rozhodnutí okresního soudu v rozsahu úpravy styku za účelem doplnění dokazování, ve zbytku rozhodnutí potvrdil. Následně stěžovatel podal návrh na změnu výchovy a navrhl svěření obou dětí do střídavé péče. S tímto návrhem matka nezletilých nesouhlasila.
3. Okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 24. 10. 2016 tak, že zamítl návrh stěžovatele na svěření dětí do střídavé péče. Uvedl, že pro střídavou péči nebyly dány zákonné důvody, a určil, že je stěžovatel oprávněn se s dětmi stýkat v každém sudém týdnu od pátku 18:00 hodin do neděle 18:00 hodin, v každém lichém týdnu od úterý 18:00 hodin do čtvrtka 18:00 hodin a v období čtyř týdnů během letních prázdnin. Stěžovatel i matka nezletilých podali proti tomuto rozsudku odvolání ke krajskému soudu. Krajský soud po doplnění dokazování rozhodl o nedůvodnosti obou odvolání a rozsudkem ze dne 15. 2. 2017 č. j. 21 Co 747/2016-372 potvrdil ve výroku I. rozhodnutí o výchově nezletilých a ve výroku II. změnil úpravu styku tak, že je stěžovatel oprávněn se s dětmi stýkat pouze každý sudý víkend ve školním roce od pátku 18:00 hodin do neděle 18:00 hodin a po dobu dvou týdnů v červenci a v srpnu.
4. Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal dne 7. 4. 2017 ústavní stížnost. Namítal zásah do jeho práva na péči o děti, na spravedlivý proces a porušení principu presumpce neviny. Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017 ústavní stížnosti zčásti vyhověl. Konstatoval ze strany krajského soudu výrokem II. porušení práva na rodinný život a na péči o děti dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud vytkl krajskému soudu zejména nelogičnost jeho rozhodnutí; pokud měl za to, že ze strany stěžovatele hrozí nezletilým nebezpečí, není jasné, jak by víkendový styk tomuto potenciálnímu nebezpečí zabránil. Dále konstatoval, že krajský soud své rozhodnutí postavil pouze na probíhajícím trestním stíhání stěžovatele iniciovaným matkou bezprostředně po rozhodnutí o širokém styku a na vyjádření OSPOD o negativním vztahu dětí ke stěžovateli. Zcela tak ignoroval nebezpečí manipulace ze strany matky nezletilých, které vyslovil už znalec ve svém posudku ze dne 13. 4. 2016. Ústavní soud tak rozhodnutí krajského soudu zrušil v rozsahu výroku II.
5. Matka nezletilých však zároveň podala návrh na vydání předběžného opatření na zákaz styku stěžovatele s dětmi do doby skončení jeho trestního stíhání pro údajné týrání svěřených osob. Okresní soud tomuto návrhu vyhověl předběžným opatřením ze dne 17. 3. 2017 č. j. 25 P 109/2013-405 z důvodu možného závadového jednání ze strany stěžovatele. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání ke krajskému soudu a ten usnesením ze dne 3. 5. 2017 č. j. 21 Co 202/2017-453 návrh zamítl.
6. Následně podal stěžovatel návrh k okresnímu soudu na zrušení předběžného opatření č. j. 25 P 109/203-405 pro pominutí důvodů jeho vydání a navrhl provést znalecký posudek, který byl uplatněn již v předmětném trestním řízení. V tomto návrhu také stěžovatel formuloval alternativní petit na vydání předběžného opatření na styk s asistencí třetí osoby. Okresní soud návrh stěžovatele v celém rozsahu zamítl usnesením ze dne 23. 5. 2017 č. j. 25 P 109/2013-481, protože podle něj stěžovatel neprokázal změnu poměrů o zájmu nezletilých k takovému rozhodnutí a pokud zde existuje obava o týrání dětí z jeho strany, je namístě, aby předběžné opatření zůstalo v platnosti.
7. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, které krajský soud svým usnesením ze dne 16. 6. 2017 č. j. 21 Co 252/2017-490 v části směřující proti výroku I. zamítl s tím, že okresní soud správně posoudil naléhavost a důvodnost zatímní úpravy. Ve výroku II. změnil usnesení okresního soudu tak, že alternativní návrh na vydání předběžného opatření o asistovaném styku pro nesplnění procesních podmínek odmítl. Proti napadeným usnesením podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2760/17 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, neboť soudy v mezičase odstranily protiprávní stav, proti kterému stěžovatel brojil.
8. V návaznosti na výše citovaný nález Ústavního soudu totiž podal stěžovatel dne 14. 8. 2017 návrh na předběžné opatření o úpravu širokého a asistovaného styku. Okresní soud vydal dne 21. 8. 2017 předběžné opatření, kterým přiznal styk otce s dětmi každý sudý týden od pátku 18:00 hodin do neděle 18:00 hodin a každý lichý týden od úterý od 18:00 hodin do čtvrtka 18:00 hodin. Návrh na asistovaný styk okresní soud zamítl s tím, že pro účast třetí osoby není dána naléhavá potřeba a tato úprava by nebyla efektivní, pokud jsou tyto osoby blízké stěžovateli. Tímto předběžným opatřením dle výroku I. okresní soud změnil předběžné opatření ze 17. 3. 2017, jímž byl stanoven zákaz styku stěžovatele s dětmi. Toto rozhodnutí potvrdil krajský soud k odvolání vedlejší účastnice usnesením ze dne 12. 9. 2017.
9. Následně okresní soud usnesením ze dne 31. 10. 2017 č. j. 25 P 109/2013-604 opětovně uložil stěžovateli povinnost zdržet se setkávání se svými nezletilými syny do doby pravomocného ukončení trestního stíhání otce podezřelého ze spáchání trestného činu týrání svěřené osoby. Vzal přitom v úvahu, že po styku otce s nezletilými realizovaném od 24. 10. 2017 do 26. 10. 2017 byl starší syn ošetřen pro pohmožděné rameno, přičemž zranění bylo podle lékařské zprávy způsobeno napadením fyzickou silou. V návaznosti na tuto skutečnost byla na stěžovatele dne 12. 7. 2017 podána obžaloba.
10. Stěžovatel podal k okresnímu soudu dne 14. 11. 2017 návrh na zrušení předběžného opatření okresního soudu ze dne 31. 10. 2017. Napadeným usnesením okresního soudu ze dne 20. 11. 2017 č. j. 25 P 109/2013-625 bylo předchozí předběžné opatření zrušeno, soud přiznal stěžovateli právo asistovaného styku s nezletilými syny dvakrát týdně po dobu 1,5 hodiny a zamítl jeho návrh na předání nezletilých do jeho péče. Uvedl, že s ohledem na závěry psychologického posudku, podle kterého jsou vztahy nezletilých k otci běžné, je jako nejlepší řešení jeví styk otce umožnit, avšak upravit jej jako styk asistovaný, aby tak bylo zajištěno, že styk s nezletilými proběhne řádně a bez incidentů a nezletilí nebudou vystaveni hrozbě násilí ze strany otce.
11. Proti usnesení okresního soudu podali odvolání oba rodiče. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 28. 2. 2018 č. j. 100 Co 59/2018-699 změnil usnesení okresního soudu ve výroku I. tak, že stanovil, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými syny v sudém kalendářním týdnu od pátku od 18:00 do neděle do 18:00, jinak usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud vzal v úvahu, že tvrzení matky o násilnické povaze otce byla vyvrácena znaleckým posudkem, kterým zároveň byla prokázána snaha matky stěžovatele ze života nezletilých eliminovat. Měl proto za to, že nejsou dány důvody pro stanovení asistovaného styku. Pravidelný víkendový styk jedenkrát za 14 dní považoval krajský soud za vhodný pro zklidnění aktuální napjaté situace. Proti výroku II. usnesení okresního soudu a výroku I. usnesení krajského soudu podal stěžovatel projednávanou ústavní stížnost.
12. Následně okresní soud usnesením ze dne 20. 4. 2018 č. j. 25 P 109/2013-769 zamítl návrh matky na zrušení předběžného opatření nařízeného napadeným usnesením okresního soudu ve spojení s napadeným usnesením krajského soudu a dále zamítl též její návrh na vydání předběžného opatření, jímž by byl styk stěžovatele s nezletilými zakázán.
13. Usnesením ze dne 30. 4. 2018 č. j. 25 P 109/2013-793 zamítl okresní soud též návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, jímž by byl rozšířen jeho styk s nezletilými syny o pravidelný styk v lichém týdnu od úterý od 18:00 do čtvrtka do 18:00 a upraven jeho styk s nezletilými o prázdninách.
14. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 4. 2018 č. j. 64 T 85/2017-1120 byl stěžovatel zproštěn obžaloby, že nepřiměřeně trestal své dva nezletilé syny, čímž měl spáchat zločin týrání svěřené osoby, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal.
II. Argumentace stěžovatele
15. Proti v záhlaví uvedeným usnesením, tedy meritorním usnesením o zrušení předběžného opatření a nové úpravě styku (bod 10, 11), podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž uvedl, že má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na respektování rodinného života a dále též ústavně zaručená práva synů na ochranu před duševním násilím podle článku 19 Úmluvy o právech dítěte a na rozhodování v nejlepším zájmu dítěte podle článku 3 téže Úmluvy. Domnívá se, že soudy adekvátně nereagovaly na prokázání účelovosti a nepravdivosti obvinění stěžovatele matkou. Krajský soud podle něj nedostatečně zdůvodnil, proč oproti dřívější úpravě došlo k omezení jeho styku s nezletilými pouze na víkend jednou za dva týdny a nebyl již obnoven také všednodenní styk. Domnívá se přitom, že postup soudů vede k "podporování těchto ohavných strategií bezohledných rodičů a nárůstu těchto křivých obvinění."
III. Hodnocení Ústavního soudu
16. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
17. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
18. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě zrušení takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59) či sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016].
19. Ústavní soud se ve své judikatuře zabývá opakovaně i přezkumem předběžných opatření o styku rodičů s dětmi a vyslovil již v minulosti závěr, že ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takové interpretace účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jehož výsledkem rozhodně nemůže být jen minimální míra ochrany základních práv jako určitého standardu. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče. Tedy výchovu přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Ústavní soud ostatně v minulosti již rozhodnutí o předběžných opatřeních, rozporná s tímto závěrem, zrušil [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279)].
20. V nyní posuzovaném případě je styk stěžovatele s jeho dětmi upraven předběžným opatřením, které mu styk s dětmi umožňuje, byť v omezeném rozsahu jednoho víkendu jedenkrát za dva týdny. Je nutno konstatovat, že krajský soud rozhodoval ve složité situaci, kdy rodiče opakovaně podávají četné procesní návrhy, v nichž se vzájemně očerňují. Krajský soud v napadeném usnesení vzal v úvahu, že na straně jedné dosud probíhá trestní stíhání stěžovatele pro podezření z týrání svěřené osoby, zároveň však zohlednil též tři znalecké posudky, v jejichž světle se obvinění matky jevila spíše jako vykonstruovaná a podle kterých se neprokázalo tvrzení matky o násilnické povaze stěžovatele, ani tvrzení její a nezletilých synů o nepřiměřeném trestání dětí ze strany stěžovatele. Za těchto okolností krajský soud neshledal důvody pro zákaz styku otce s nezletilými a měl za to, že okolnosti neodůvodňují ani asistovaný styk nezletilých se stěžovatelem. Víkendový styk jedenkrát za dva týdny považoval krajský soud za adekvátní situaci a vhodný k celkovému zklidnění konfliktní situace a zachování vztahu mezi otcem a nezletilými. Vzal přitom v úvahu též závěry Ústavního soudu vyjádřené v předchozím nálezu vydaném v této věci. Pokud stěžovatel namítá, že soudy nedostatečně zohlednily, že se obvinění ze strany matky ukázala jako nepravdivá a účelová, Ústavní soud připomíná, že rozsudek v trestní věci stěžovatele byl vydán teprve 25. 4. 2018, tedy až poté, kdy krajský soud ve věci rozhodoval.
21. Ústavní soud poukazuje také na skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí též proti rozhodnutí o návrhu na zrušení dříve vydaného předběžného opatření ze dne 31. 10. 2017, jímž byl jeho styk s nezletilými zakázán, a proti kterému stěžovatel žádný opravný prostředek nepodal. Smyslem návrhu na zrušení předběžného opatření je možnost účastníka řízení změnit zatímní uspořádání vztahů, pokud nastala změna poměrů nebo pominul důvod pro dosavadní úpravu práv a povinností. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatel využil tento procesní prostředek zejména proto, aby podrobil předběžné opatření o zákazu styku dalšímu věcnému přezkumu, k němuž je však primárně určen řádný opravný prostředek. Ústavní soud vzal dále též v úvahu, že rodiče nezletilých jsou, jak vyplývá z obsahu spisu, též schopni dohodnout se o styku stěžovatele s nezletilými nad rámec styku soudně stanoveného. V období letních prázdnin se tak například matka a stěžovatel dohodli na tom, že stěžovatel bude mít děti u sebe po dobu 9 dní. Ústavní soud konečně zohlednil, že rozhodnutí obecných soudů nepředstavuje definitivní řešení věci - při změně relevantních okolností budou soudy povolány rozhodovat o péči nezletilých znovu.
22. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu