ECLI:CZ:US:2018:2.US.1993.18.1
sp. zn. II. ÚS 1993/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé J. V., zastoupené matkou J. K., právně zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, se sídlem Pardubice - Semtín, budova P 9 č.p. 81, Rybitví, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 8. 2017 č. j. 52 EXE 1419/2014-195 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 455/2017-214 ze dne 20. 3. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro zásah do svého práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť se domnívá, že soudy při rozhodování nerespektovaly příslušná ustanovení zákonů, zejména občanského zákoníku a občanského soudního řádu, a právo vymáhat výživné po rodiči, který neplní své povinnosti vůči nezletilému dítěti, které je v péči druhého rodiče.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka, nezletilé dítě zastoupené svou matkou, se v exekučním řízení domáhala částky dlužného a běžného výživného. Obecné soudy však jejímu návrhu nevyhověly a odvolání napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze odmítl s odkazem na §218 písm. b) o. s. ř., ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu a §254 odst. 1 o. s. ř., neboť bylo podáno někým, kdo k tomu není oprávněn. Matka stěžovatelky totiž podle obecných soudů v tomto případě není subjektem legitimovaným k odvolání. Sama není účastníkem exekučního řízení a z důvodu hrozby střetu zájmů mezi ní a nezletilou oprávněnou podle §460 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není ani oprávněna k tomu, aby mohla nezletilou jako její zákonná zástupkyně zastupovat. V tomto případě je nezletilou oprávněn zastupovat pouze k tomu účelu řádně jmenovaný kolizní opatrovník, který však odvolání proti napadenému usnesení nepodal. Obecné soudy pak stěžovatelku poučily, že proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné, avšak odkázaly ji i na postup podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., tedy na možnost případně podat žalobu pro zmatečnost.
3. Stěžovatelka, zastoupená svou matkou, však podala ústavní stížnost, v níž uvádí, že s odmítavým usnesením městského soudu nesouhlasí, protože se domnívá, že je tím absolutně popřeno základní právo matky jako zákonného zástupce svého dítěte vymáhat jménem dítěte jeho práva, tj. i právo na hrazení výživného rodičem, který nemá dítě ve své péči a neplní si svoji povinnost danou mu zákonem, a to vyživovací povinnost vůči nezletilému dítěti.
4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Proto je také ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro postup žalobou pro zmatečnost. Subsidiarita ústavní stížnosti má přitom dimenzi formální i materiální. Formální dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí "formálně" podat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje, a materiální subsidiaritou je myšleno to, že tyto prostředky odůvodní způsobem, který obecnému soudu umožní ústavněprávní přezkum. Krátce řečeno, přípustnou je ústavní stížnost nejen tehdy, podal-li stěžovatel opravný prostředek, nýbrž také, když řízení před obecnými soudy již skončilo a jeho výsledek proto může být přezkoumán Ústavním soudem, a to výhradně z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. V nyní projednávaném případě z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka brojí proti soudnímu rozhodnutí, jímž bylo její odvolání odmítnuto pro nedostatek aktivní legitimace, přičemž proti tomuto rozhodnutí je možno podat žalobu pro zmatečnost, která je též procesním prostředkem, který stěžovatelce zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost má však, jak již bylo uvedeno, pouze subsidiární povahu a slouží jako prostředek nápravy eventuálního porušení základních práv a svobod až v případě vyčerpání všech ostatních procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Jelikož za dané situace existovala možnost domáhat se ochrany práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost a z podané ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka tohoto mimořádného opravného prostředku využila, Ústavní soud ústavní stížnost posoudil jako návrh nepřípustný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2017 sp. zn. I. ÚS 4233/16 a ze dne 18. ledna 2018 sp. zn. IV. ÚS 3335/17, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka