ECLI:CZ:US:2018:2.US.2024.18.1
sp. zn. II. ÚS 2024/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Stránské, zastoupené JUDr. Michalem Steinerem, advokátem se sídlem Platnéřská 88/9, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 11. 2017 č. j. 9 C 343/2014-250 ve znění opravného usnesení ze dne 1. 12. 2017 č. j. 9 C 343/2014-261 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2018 č. j. 35 Co 53/2018-272, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že vedla k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V předmětné věci se žalobce domáhal, aby mu stěžovatelka zaplatila částku 19 451 815,07 Kč. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem, proti kterému stěžovatelka podala odvolání a zároveň navrhla osvobození od soudního poplatku. V návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku stěžovatelka uvedla, že důvody k přiznání osvobození spatřuje především ve své majetkové situaci. Soudní poplatek představuje částku 972 591 Kč. Jedná se o částku, kterou stěžovatelka nedisponuje ani zpeněžitelným majetkem, natož financemi. Stěžovatelka se považuje za nemajetnou. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") nepřiznal žalované osvobození od soudního poplatku. V napadeném rozhodnutí uvedl, že není zřejmé, z čeho stěžovatelka hradí své výdaje, když tyto, jak sama uvedla, převyšují její výdělky. Uvedla, že její výdaje činily 13 500 Kč až 18 500 Kč, zatímco její čistý výdělek tvořil v rozhodném období částku 15 000 Kč. Stěžovatelka rovněž uvedla, že je zaměstnána ve společnosti Alkros invest s. r. o. Jedná se o společnost se splaceným základním kapitálem ve výši 100 000 Kč, stěžovatelka je zde jedinou jednatelkou a jediným společníkem je společnost C. H. T. Real estate a. s., která má splacený základní kapitál ve výši 2 000 000 Kč. Jediným členem představenstva C. H. T. Real estate a. s. je syn stěžovatelky. K těmto skutečnostem se ale stěžovatelka ve svém návrhu nikterak nevyjádřila. Zejména z těchto důvodů považoval obvodní soud údaje uváděné stěžovatelkou za účelové a nevěrohodně prokázané.
3. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Uvedl, že podle §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození zcela pak lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Městský soud dodal, že napadené rozhodnutí je v pořadí již druhým, kterým stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku pro neprokázání tvrzených majetkových poměrů, ač byla o této povinnosti poučena. Shodná situace pak nastala i v předmětném řízení. Stěžovatelka sice poskytla informace v širším rozsahu, její snaha se však minula s účinkem, neboť ani z podaného odvolání není jasné, z čeho stěžovatelka dlouhodobě žije. Stěžovatelce muselo být mimo jiné i z délky řízení zřejmé, že ji stíhá poplatková povinnost, a proto aktuální zhoršení její situace nemůže samo o sobě založit právo na osvobození od soudního poplatku. Městský soud se zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu, že stěžovatelka své majetkové poměry dostatečně neosvědčila, a to ani v rámci odvolacího řízení. Uvedl také, že řízení o osvobození soudních poplatků je zahajováno výlučně na návrh a je pouze na navrhovatelce (stěžovatelce), aby prokázala svou celkovou majetkovou situaci. Podle něj ale stěžovatelka neprokázala splnění zákonných důvodů pro požadované osvobození, tedy výjimečné osobní, zdravotní a majetkové poměry, jež by byly důvodem pro osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost, protože dovolání není přípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že si je vědoma toho, že Ústavní soud přistupuje ke stížnostem týkajících se osvobozování od soudních poplatků velmi zdrženlivě. Má ale za to, že požadavek na zaplacení soudního poplatku téměř ve výši 1 000 000 Kč jí znemožnil domoci se svých práv, a to práva na projednání věci před soudem. Konkrétním porušením je to, že rozhodnutí jsou v nesouladu se skutkovým zjištěním a nerespektují kogentní normy (čímž mělo dojít k porušení norem podústavního práva v důsledku svévole). Dále pak jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti v důsledku přepjatého formalismu. Zakládají tak porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí.
7. Předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v civilním soudním řízení. Stěžovatelka v něm neuspěla se svým návrhem na osvobození od soudního poplatku. Její námitky však většinově směřují proti výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud městskému soudu cokoliv vytknout. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování o žádosti stěžovatelky jakkoliv vykročily z limitů předvídaných §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak to základních práv stěžovatelky. Usnesení pak obsahují dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky.
8. Ve své judikatuře, vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017, bod 29), se Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že samotné spory o osvobození od soudních poplatků nedosahují intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků zásadně spadá do rozhodovací sféry obecných soudů. Proto zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování závěrů obecných soudů, podle kterých stěžovatelka neprokázala, že by jí majetkové poměry znemožňovaly soudní poplatek uhradit.
9. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Případy, které se týkaly osvobozování od soudních poplatků, a ve kterých Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Muselo by tedy jít o svévolnou aplikaci podústavního práva, která by spočívala buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo by obsahovala odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489)]. Ani jedna z popsaných situací však v projednávané věci nenastala. Odvolací soud navíc (viz bod 3) jasně vysvětlil, proč k poplatkovému osvobození nepřikročil, i když jde o značnou částku.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu