ECLI:CZ:US:2018:2.US.2061.18.1
sp. zn. II. ÚS 2061/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, Praha, proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 3. 2018, č. j. 0 Nt 3303/2018-34, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2018, č. j. 14 To 222/2018-49, za účasti Okresního soudu Praha - východ a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, na základě kterých byl - dle svého mínění - v rozporu se svým ústavně zaručeným právem na osobní svobodu a spravedlivý proces vzat do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Přitom odkázal na čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny spolu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel je stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Okresní soud Praha - východ (dále jen "okresní soud") vzal stěžovatele na základě nyní napadeného usnesení ze dne 29. 3. 2018 do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o níž bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 5. 2018 rozhodnuto v neprospěch stěžovatele, který tak byl i nadále ponechán ve vazbě.
3. Stěžovatel namítá, že okresní soud o jeho vazbě rozhodl mimo jiné s odkazem na odposlechy, které se jej však netýkaly a dokonce nebyly založeny do spisu a nikdy nebyly jeho součástí. Současně bylo obhajobě při vazebním zasedání s odkazem na ustanovení §65 odst. 2 tr. ř. odepřeno nahlédnout do spisu a seznámit se se shromážděnými důkazy. Tím však došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k porušení kontradiktornosti řízení. Nejenže bylo obhajobě odepřeno se seznámit s důkazy, které byly podle soudů rozhodujících o vazbě naprosto zásadní pro rozhodnutí o důvodnosti vazby stěžovatele, ale tyto důkazy ve skutečnosti ani neexistují, neboť ani po ukončení přípravného řízení, kdy měla obhajoba konečně možnost se seznámit se spisem, se ve spisovém materiálu žádné odposlechy nenacházejí. Z těchto závěrů je rovněž patrné, že okresní soud rozhodující o uvalení vazby nemohl být řádně se spisem za účelem informovaného a řádně odůvodněného rozhodnutí seznámen, neboť v opačném případě by v odůvodnění svého rozhodnutí nemohl argumentovat důkazy, které se ve spise nenacházejí. Za vzniklé situace lze spekulovat o tom, zda by stejný závěr stran důvodnosti vazby bylo možné dovodit i v případě absence uvedených odposlechů. Stěžovatel současně namítá, že ani odepření nahlédnutí do spisu během vazebního zasedání nebylo řádně odůvodněno. Tuto vadu pak neodstranil ani krajský soud, který pouze formalisticky s odkazem na ustanovení §65 odst. 2 tr. ř. uvedl, že tento postup je trestnímu řádu znám a je jím umožněn, a proto nelze v postupu orgánů činných v trestním řízení shledat jakékoliv pochybení. Krajský soud však naprosto pominul a sám toto pochybení nenapravil, že k odmítnutí nahlédnutí do spisu nebyly dány jakékoliv vážné důvody, resp. těmi toto odmítnutí nebylo nijak zdůvodněno, a tedy nebyl naplněn zákonný požadavek pro postup podle ustanovení §65 odst. 2 tr. ř.
4. Proto stěžovatel navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena a současně žádá, aby Ústavní soud věc v souladu s ustanovením §39 zákona o Ústavním soudu projednal jako naléhavou.
5. Ústavní soud nejprve v obecné rovině předesílá, že princip kontradiktornosti, který je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces, v sobě podle ustálené a bohaté judikatury Ústavního soudu nese právo účastníka řízení ovlivnit svými argumenty úvahu soudu, a to jak o celém předmětu řízení, tak i o jeho dílčích částech. Vyplývá z něj právo účastníků řízení seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, přičemž účastníku řízení musí být dána možnost nejenom se s nimi seznámit, ale i se k nim vyjádřit [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309)]. Současně je však možné připustit, že jakkoliv se principy spravedlivého procesu vč. principu kontradiktornosti uplatní i na řízení, ve kterém je rozhodováno o vazbě, lze připustit, že záruky mohou být v tomto typu řízení proporčně nižší [viz. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2942/13 (N 150/74 SbNU 281)].
6. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. ř.), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá tr. ř.). Toto ostatně stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti ani nezpochybňuje.
7. Zároveň Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je přitom Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku; zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
8. Z hlediska konkrétních stěžovatelových námitek se Ústavní soud nejprve zabýval procesní "čistotou" a férovostí dotčeného rozhodování o uvalení vazby, konkrétně tím, zdali okresní soud neporušil ustanovení §65 odst. 2 tr. ř., když bylo stěžovateli a jeho právnímu zástupci při vazebním zasedání odepřeno právo nahlédnout do spisu, a současně je nutno se zabývat tím, zdali okresní soud svým postupem následně stvrzeným i krajským soudem neporušil zásady plynoucí z ustanovení §73g tr. ř.
9. Ustanovení §65 odst. 2 tr. ř. upravuje institut odepření nahlížení do spisu a s tím spojená práva. Podle daného ustanovení je možné odepřít obviněnému a jeho obhájci nahlížet do spisu pouze ze závažného důvodu, kterým je zejm. možnost ohrožení či maření výsledků přípravného řízení. Odepření nahlížení do spisu je přitom třeba vždy řádně zdůvodnit. Současně je pravdou, že možnost odepřít nahlížení do spisu v případě rozhodování o vazbě je výrazně omezena, neboť v tomto případě je třeba obviněnému poskytnout určité procesní záruky umožňující mu předložit argumenty proti uvalení vazby, příp. proti ponechání ve vazbě. Rovnost zbraní není zajištěna v těch případech, kdy obviněnému a jeho obhájci není umožněno nahlédnout do spisu ani jeho části, a tím je znemožněno obhajobě napadnout zákonnost vazby. Proto informace, která je důležitá pro posouzení zákonnosti vazby, by měla být vhodným způsobem obhajobě zpřístupněna. V nyní projednávaném případě byl institut odepření nahlížení do spisu zdůvodněn hrozbou, že by obhajoba mohla ovlivnit v probíhajícím vyšetřování svědky, přičemž jejich výpovědi jsou a budou v řízení před soudem jedním ze stěžejních důkazů obžaloby.
10. V nyní projednávaném případě a z napadeného usnesení okresního a následně i krajského soudu je patrné, že soudy dospěly k závěru nutnosti uvalení vazby na stěžovatele hned na základě několika důvodů. Tím stěžejním je to, že stěžovatel je recidivista a nyní mu vytýkaného jednání se dopustil ve zkušební době, k držení marihuany se doznal a přestože zpochybnil její následnou distribuci, z jeho předchozí trestné činnosti i z množství, které u něj bylo nalezeno, lze spíše usuzovat na to, že ji neměl jen pro své osobní potřeby. Současně se rozhodnutí o vazbě opírá o výslechy svědků z přípravného řízení, přičemž stěžovatel u těchto osob potvrdil, že se znají. Dále okresní soud své rozhodnutí opřel o záznamy telekomunikačního provozu vedeného na lince užívané T. Z., ze které vyplývá, že stěžovatel od jmenovaného převzal větší množství rostlinného materiálu (viz str. 2 napadeného usnesení okresního soudu). Na tomto místě je třeba dát stěžovateli částečně za pravdu v tom směru, že okresní soud ve svém rozhodnutí neměl operovat s těmito záznamy komunikace v případě, že stěžovateli nebylo umožněno se s nimi seznámit, a tedy proti nim vznášet námitky. Na druhou stranu je však třeba říci, že rozhodnutí o vazbě se opírá o celou řadu dalších skutečností, které samy o sobě jsou dostatečné pro uvalení vazby na stěžovatele. Současně je třeba zdůraznit, že z odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu je patrné, že okresní soud vycházel především z existence této komunikace jako takové a pouze odkazuje na probíhající komunikaci mezi stěžovatelem a jeho pravděpodobnými "klienty" (viz str. 5 napadeného usnesení okresního soudu), obsah samotné komunikace proto ani není nijak podrobně rozebírán. Pokud pak stěžovatel s ohledem na to, že záznamy telekomunikace nejsou součástí spisu ani po skončení přípravného řízení, naznačuje, že se jedná o důkazní materiál shromážděný proti T. Z., proti kterému je vedeno samostatné trestní řízení, a nikoliv proti němu samotnému, bude mít možnost tuto námitku nepochybně vznést v rámci probíhajícího trestního řízení před nalézacím soudem.
11. Rovněž je při rozhodování o vazbě bezesporu nezbytné ctít ustanovení §73g tr. ř., neboť právě v něm je vyjádřen princip kontradiktornosti, který je nevyhnutelnou podmínkou ústavní konformity rozhodování o vazbě, přičemž jeho význam se projevuje dvěma způsoby. Za prvé je povinností orgánů činných ve vazebním řízení předestřít obviněnému všechna konkrétní skutková zjištění opodstatňující důvodnost vazby, a zároveň musí být obviněnému (a eventuálně jeho obhájci) umožněno vyjadřovat se ke všem provedeným šetřením a provedeným důkazům, zpochybňovat a vyvracet skutková tvrzení a důkazy protitvrzeními a případnými protidůkazy obdobně, jako je tomu u hlavního líčení [viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517)]. Je přitom nerozhodné, zdali je o vazbě, resp. o ponechání obviněného ve vazbě, rozhodováno v rámci hlavního líčení, veřejného zasedání či vazebního zasedání, neboť ve všech těchto případech vyvstává jeden základní účel: umožnit obviněnému vyjádřit se ke všem otázkám, jež jsou pro rozhodnutí o vazbě (a tedy o omezení osobní svobody) významné (odůvodněnost podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný stíhán, okolnosti, jež by dovolily nahradit vazbu některým opatřením apod.). Právě i z tohoto důvodu byl do trestního řádu zaveden institut vazebního zasedání jako nové formy jednání soudu pro případy rozhodování o vazbě tak, aby bylo zajištěno právo obviněného být soudem před rozhodnutím o vazbě či před rozhodnutím o jejím prodloužení osobně slyšen ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny, stejně jako aby byly naplněny požadavky vyplývající z čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Takto se již dříve judikatura zdejšího soudu vyjádřila i k dokazování ve vazebním řízení (§2 odst. 12 a §73g odst. 3 tr. ř.), kdy soud musí při slyšení stran a provádění dalšího šetření nebo provádění důkazů dodržovat zásady spravedlivého procesu a poskytnout prostor pro účinnou realizaci práva na obhajobu. Ve vztahu k osobnímu slyšení obviněného je tak nevyhnutelné přísně dodržovat pravidla týkající se procesního výslechu obviněného, jako je povinnost poučit obviněného o jeho právech, zákaz jakéhokoliv donucování k výpovědi nebo k doznání, povinnost šetřit osobnost obviněného a s ohledem na vazební řízení zejména povinnost umožnit obviněnému vyjádřit se k důvodnosti vazby a ke všem tvrzeným skutečnostem souvisejícím s rozhodnutím o vazbě (viz již citovaný nález ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13).
12. Ústavní soud obecně při posuzování důvodnosti vazby a jejího ukládání zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby je sice bezpochyby rozhodnutím, které zasahuje do základních práv a svobod jednotlivců, avšak vzhledem k dočasnosti tohoto institutu, je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě extrémního zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů. V projednávaném případě přitom není pochyb o tom, že i navzdory velice stručnému až strohému odůvodnění odepření možnosti nahlížet do spisu (viz bod 7 napadeného usnesení krajského soudu), se obě napadená rozhodnutí o uvalení vazby na stěžovatele dostatečnou měrou opírala o zákonné důvody vymezené v ustanovení §67 a §68 tr. ř. Stejně tak nelze odhlédnout ani od okolnosti, že stěžovatel se ve vazbě nachází od 27. 3. 2018, což dále ještě umocňuje zdrženlivý postoj Ústavního soudu, neboť se jedná o dobu stran záruk spravedlnosti a zákonnosti přijatelnou, nijak nevybočující z časových limitů stanovených ustanovením §72a tr. ř.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení totiž dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebních rozhodnutí a nijak nevybočují ani z ustálené z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv dále a podrobněji přehodnocovat.
15. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu