ECLI:CZ:US:2018:2.US.2141.18.1
sp. zn. II. ÚS 2141/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Vlasáka, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou, se sídlem Plzeňská 4, Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 27 C 299/2009-336 ze dne 5. 12. 2017 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 27 C 299/2009-354 ze dne 1. 2. 2018 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 93, 94/2018-365 ze dne 20. 4. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítal porušení čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 27 C 299/2009-336 ze dne 5. 12. 2017 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 27 C 299/2009-354 ze dne 1. 2. 2018 byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit stěžovateli v rámci řízení o vypořádání společného jmění na náhradě nákladů řízení částku 205.051,44 Kč, k rukám právní zástupkyně stěžovatele, do tří dnů od právní moci usnesení. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 93, 94/2018-365 ze dne 20. 4. 2018 bylo výrokem I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 27 C 299/2009-336 ze dne 5. 12. 2017 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 27 C 299/2009-354 ze dne 1. 2. 2018 změněno tak, že výše nákladů činí 22.554,40 Kč, jinak se potvrzuje. Výrokem II. usnesení Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto tak, že se žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Podle stěžovatele Městský soud v Praze pochybil tím, že dospěl k závěru, že výsledek řízení před soudem prvního stupně nelze považovat za převážný úspěch stěžovatele, neboť převážný úspěch v řízení před soudem prvého stupně neměl ani jeden z účastníků, tj. ani stěžovatel, ani vedlejší účastnice. Zásah do svých práv stěžovatel shledává v tom, že mu soudy neposkytly v rámci předmětného řízení dostatečnou právní ochranu, neboť Obvodní soud pro Prahu 6 nerozhodl o správné výši náhrady nákladů řízení, špatně náhradu nákladů řízení vyčíslil a Městský soud v Praze jako soud odvolací navíc svým rozhodnutím nedůvodně zvýhodnil žalobkyni na úkor stěžovatele, když nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně, tj. Obvodním soudem pro Prahu 6, vůbec a přiznal pouze náhradu nákladů ve výši 22.554,40 Kč. Stěžovatel dále akcentuje, že hlavní zásadou, která ovládá rozhodování o nákladech řízení je zásada úspěchu ve věci, přičemž poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo ve věci rozhodnuto, ale také v širších souvislostech. Kromě mechanického výpočtu je třeba zohlednit také specifické okolnosti daného případu. Stěžovatel poukázal ve své ústavní stížnosti také na další pravidlo pro rozhodování o náhradě nákladů řízení ve věci vypořádání společného jmění manželů plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu, a to že je třeba vzít v úvahu, pokud některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu o vypořádání společného jmění manželů vůbec jednat. Stěžovatel však byl podle svého tvrzení konfrontován s návrhem, až když mu byla žaloba doručena.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích nedopustily.
7. V posuzovaném případě obecné soudy dostatečně přesvědčivě vysvětlily svá rozhodnutí, přičemž v jejich vysvětlení neshledal Ústavní soud ani svévoli, ani extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel. Stěžovatelem požadované posouzení konkrétních skutkových okolností jeho případu provedly obecné soudy; do skutkových závěrů ani výkladu podústavního práva Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
8. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu