ECLI:CZ:US:2018:2.US.2162.17.1
sp. zn. II. ÚS 2162/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Kateřinou Martínkovou, LL.M., advokátkou, sídlem Sokolská tř. 966/22, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2017 č. j. 14 Co 333/2016-866 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 16. června 2016 č. j. 90 P 226/2015-zl. 43, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a L. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") v části, jíž byl potvrzen výrok XII v záhlaví označeného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") a to s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na výchovu dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Okresní soud v řízení o změnu úpravy péče o nezletilé děti stěžovatele a vedlejší účastnice, o výživném a o výchovném opatření napadeným rozsudkem odňal nezletilého L. z péče stěžovatele, do níž byl svěřen rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. 11. 2013 č. j. 0 P 2/2012-139, a svěřil ho do péče vedlejší účastnice (výrok I.), nad nezletilým L. stanovil dohled (výrok II), vedlejší účastnici a nezletilému L. uložil povinnost využít odbornou poradenskou pomoc psychoterapeutickou (výrok III), zrušil povinnost vedlejší účastnice platit pro nezletilého L. výživné (výrok IV), stěžovateli stanovil povinnost platit pro nezletilého L. výživné (výrok V), dalšími výroky VI - XI rozhodl o změně úpravy péče o nezletilého T., o výživném, o výchovném opatření a o styku vedlejší účastnice s nezletilým T., výrokem XII rozhodl, že se styk stěžovatele s nezletilým L. neupravuje, výroky XIII - XV zrušil předběžná opatření vydaná rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 3. 2016 č. j. 90 P 226/2015-513 a novým předběžným opatřením uložil Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, Dětskému centru Čtyřlístek (dále jen "Dětské centrum Čtyřlístek"), povinnost předat nezletilého L. zatímně do péče vedlejší účastnice a nezletilého T. zatímně do péče stěžovatele, s tím, že vedlejší účastnice, stěžovatel a obě nezletilé děti jsou povinni využít odbornou poradenskou pomoc tohoto zařízení. Okresní soud tak rozhodl o návrhu vedlejší účastnice, aby byl nezletilý L. odňat z péče stěžovatele, svěřen do její péče, a aby stěžovateli bylo stanoveno výživné, a o návrhu stěžovatele, aby byl nezletilý T. odňat z péče vedlejší účastnice, svěřen do jeho péče a aby bylo vedlejší účastnici stanoveno výživné.
3. Krajský soud k odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice rozhodnutí okresního soudu dalším napadeným rozsudkem potvrdil. Učinil tak poté, co dokazování v rámci odvolacího řízení doplnil ke zjištění aktuálního stavu věci.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V první části ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle rekapituluje průběh dosavadního řízení, zahájeného návrhem na úpravu poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu manželství stěžovatele a vedlejší účastnice, i podstatu jednotlivých soudních rozhodnutí postupně vydávaných ve věci péče o obě děti a zejména nezletilého L., přičemž poukazuje na vývoj celé rodinné situace, jak se udála před a v průběhu řízení o změnu péče před okresním soudem a po vyhlášení napadeného rozsudku okresního soudu, kdy došlo s nařízeným předběžným opatřením ke kontaktům vedlejší účastnice, stěžovatele a nezletilých dětí v Dětském centru Čtyřlístek, a kdy projevy nezletilého L. vykazovaly další rysy pokračujícího narušování jeho osobnosti. Upozorňuje přitom na důkazy dokládající nevhodnost výchovných metod vedlejší účastnice ve smyslu negativního působení na děti proti stěžovateli.
5. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na právo na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, které v sobě zahrnuje právo rodiče, který nežije s dítětem, na přijetí aktivních opatření ze strany státních orgánů směřujících k obnovení jeho soužití s dítětem, a na stěžejní právo dítěte na péči a výchovu oběma rodiči. Má za to, že odmítavý názor dítěte na styk s rodičem, v jehož péči se nenachází, nelze brát jako stěžejní podklad pro rozhodnutí, když nejlepší zájem dítěte je nutno posoudit v širších souvislostech. Když soudy přes výslovný návrh stěžovatele styk s nezletilým L. neupravily, zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele i nezletilého. Připomíná, že stav absolutního zavržení stěžovatele nezletilým L. byl zapříčiněn postojem a chováním vedlejší účastnice, přičemž okresní soud zcela rezignoval na jakékoliv snahy o obnovu styků mezi stěžovatelem a nezletilým. Krajský soud pak stávající stav, tj. ponechání styku bez soudní úpravy, potvrdil s odkazem na preferenci dobrovolnosti vzájemných kontaktů a respektování názoru nezletilého L. vzhledem k jeho věku, čímž upřednostnil jeho přání před zájmem na péči a výchovu obou rodičů a před zájmem stěžovatele na rodinný život a výchovu svého dítěte, to vše za situace, kdy bylo v řízení doloženo, že nezletilý je schopen se se stěžovatelem stýkat. Na podporu svého tvrzení o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatel poukazuje na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 21) a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usou.cz.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry, které učinily soudy v řízení o jeho návrhu na úpravu styku s nezletilým L.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech proti soudním rozhodnutím ve věci úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem nenáleží hodnotit důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či jakým způsobem má být rozhodnuto o návrhu na styk rodiče s nezletilým dítětem. Stěžovatel však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť jeho námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž soudy po řádně provedeném a zhodnoceném dokazování opřely svá rozhodnutí o tom, že se styk stěžovatele s nezletilým L. prozatím neupravuje.
9. Úkolem Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí ve věci úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení totiž znamená přesah do ústavní roviny, neboť příslušnou podústavní úpravou jsou právě ústavní zásady realizovány a konkretizovány [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
10. V posuzované věci bylo o návrhu stěžovatele na úpravu styku s nezletilým L. rozhodováno v řízení o změnu úpravy péče o tohoto nezletilého, které svým návrhem vyvolala vedlejší účastnice. Jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, stěžovatel nejprve s návrhem vedlejší účastnice nesouhlasil, svůj postoj však v průběhu řízení změnil, přičemž v závěrečném návrhu uvedl, že v současnosti není schopen o nezletilého L. pečovat, pravděpodobně o něj již nenávratně přišel a jeho role se zredukovala na pouhého platiče výživného. Reagoval tak zřejmě na výsledek dokazování, z něhož vyplynulo, že nezletilý L. je od července 2014 v péči vedlejší účastnice a se stěžovatelem odmítá jakýkoliv kontakt, a že u něho lze již hovořit o syndromu zavrženého rodiče v jeho nejzávažnějším stupni. Okresní soud si po provedeném a řádně zhodnoceném dokazování (které stěžovatel nijak nezpochybňuje) vytvořil představu o tom, k jakým událostem od poslední úpravy poměrů dětí došlo a v jaké důsledky tyto události vyústily. Musel tak přisvědčit stěžovateli, že k rozvoji stavu, který lze u nezletilého L. již nepochybně popsat jako absolutní zavržení rodiče, zásadním způsobem přispěla vedlejší účastnice. I dle názoru Ústavního soudu je nerozhodné, zda svou roli sehrály určité rysy její osobnosti, jak konstatovali soudem ustanovení znalci, nebo pouze skutečnost, že procházela přechodným problematickým obdobím, kdy ještě nedokázala zpracovat křivdy spojené s rozpadem manželství, což uváděl znalecký posudek jiných znalců. Dospěl-li okresní soud za daného stavu k závěru, že nezletilého L. nelze ponechat v péči stěžovatele, jeho stanovisko je ústavně akceptovatelné, neboť tak silné zavržení vůči němu ze strany nezletilého by mu neumožňovalo jakkoliv na nezletilého výchovně působit, pečovat o něj a nést odpovědnost za jeho další vývoj a obnovení původní důvěry by s jistotou (dle závěrů znalců) musela předcházet dlouhodobá terapie spojená s psychiatrickou medikací i hospitalizací. Toho si je stěžovatel plně vědom, což ostatně vyjádřil i v ústavní stížnosti.
11. Za daného stavu byl okresní soud postaven před otázku, zda je možné nezletilého L. vrátit do péče vedlejší účastnice či je nutno pro něho hledat jiné výchovné prostředí, a to v náhradní rodině či v ústavu. Přihlédl-li k posledním zprávám z Dětského centra Čtyřlístek, vyznívajícím ve prospěch vedlejší účastnice, a k přání nezletilého být v její péči, a dal přednost výchovnému prostředí u ní před náhradní výchovou, i tento jeho řádně odůvodněný postup je z ústavního hlediska akceptovatelný, když nadto nad její péčí o nezletilého stanovil dohled a uložil jí povinnost využívat individuální terapeutickou péči.
12. Rozhodnutí okresního soudu svěřit nezletilého L. do péče vedlejší účastnice se v průběhu řízení před krajským soudem ukázalo být správným řešením nastalé situace, neboť, jak vyplynulo z důkazů provedených před krajským soudem, nezletilý L. v péči vedlejší účastnice prospívá a je u ní spokojený, stěžovatele však dále odmítá. V otázce péče o nezletilého proto i krajský soud dospěl po aktuálně doplněném dokazování ke stejnému závěru jako okresní soud.
13. Krajský soud se plně ztotožnil i se závěrem okresního soudu, že styk stěžovatele s nezletilým L. nebude s ohledem na diagnostikovaný syndrom zavržení rodiče i s přihlédnutím k přání nezletilého v jeho věku prozatím soudně upravován. Stěžovatel vyslovuje s tímto závěrem obou soudů nesouhlas a polemizuje s ním, současně však nemá ke zjištěnému skutkovému stavu, na jehož základě soudy uvedený výrok učinily, žádné zásadní připomínky, když pouze vyslovuje přesvědčení, že styk s nezletilým měl být upraven soudně. V řízení však bylo prokázáno naprosté zavržení stěžovatele nezletilým, které by mu znemožňovalo jakkoliv na nezletilého v jeho věku (v době rozhodování okresního soudu třinácti let) výchovně působit a ve směru obnovy vztahů mezi ním a nezletilým nebyl shledán žádný výrazný posun ani v průběhu odvolacího řízení, byť bylo využito odborné poradenské pomoci Dětského centra Čtyřlístek i dalších subjektů. Upřednostnily-li soudy v této konkrétní věci na základě zjištění z provedeného dokazování a ve světle vývoje celé rodinné situace prozatím omezený a nepravidelný kontakt nezletilého se stěžovatelem, činěný na základě dobrovolnosti, který v době jejich rozhodování fakticky probíhal, což stěžovatel nezpochybňuje, Ústavní soud neshledal důvod, aby takové rozhodnutí zpochybňoval.
14. Povinností soudů bylo sledovat a chránit především zájem nezletilého L. zaručený v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Nejlepší zájem dítěte přitom musí být v rámci individuálních rozhodnutí hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte [viz nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13, body 22-24 (N 110/73 SbNU 739)]. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [viz nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 23 (N 105/73 SbNU 683)].
15. V dané věci se soudy nejlepším zájmem nezletilého L. důsledně řídily, přičemž ve svých závěrech vyšly nejenom z jeho postoje, kdy svůj jednoznačný názor projevil jak před okresním soudem, tak i před krajským soudem, ale i z jeho chování a přístupu ke stěžovateli, jak byl zjištěn z dalších provedených důkazů, zejména ze zpráv psycholožky Dětského centra Čtyřlístek, kde probíhala asistovaná setkání obou rodičů s dětmi. O vztahu nezletilého L. ke stěžovateli, který vyústil v nejzávažnější stupeň syndromu zavržení rodiče, vypovídají i závěry znaleckého posudku soudem ustanovených znalců, v němž je upozorněno na to, že pokud by výrazně napjatý postoj nezletilého L. pokračoval, může se u něj vyvinout duševní porucha. Za uvedeného stavu soudy nepochybily, když styk nezletilého L. se stěžovatelem s poukazem na nejlepší zájem nezletilého a na minimalizaci negativních důsledků neupravily. Podstatné je, že v době rozhodování krajského soudu styk probíhal neformálně, což stěžovatel ve své účastnické výpovědi potvrdil. Jedině touto cestou, a nikoliv formou soudem nařízeného pravidelného styku, který není pro nezletilého prozatím vhodným řešením, může dojít k postupnému obnovení jeho zdravého vztahu ke stěžovateli. K tomu však musí přispět změnou svého vnitřního negativního postoje ke stěžovateli i vedlejší účastnice, která má na nezletilého L. silný vliv. Takovou snahu, jak se podává z aktuálních zpráv vyžádaných krajským soudem, vedlejší účastnice v době rozhodování projevovala.
16. S ohledem na závažnost věci Ústavní soud považuje za vhodné apelovat na vedlejší účastnici, aby nezletilému L., který byl v minulosti negativně ovlivňován především jejím osobním konfliktním postojem ke stěžovateli, umožnila vyrůstat v klidném a nestresujícím prostředí a vedla ho k tomu, aby sám vyhledával možnost širšího kontaktu se stěžovatelem a tím si k němu nenásilně obnovoval zdravou vazbu.
17. Ústavní soud v napadených rozsudcích neshledal libovůli soudů a závažná procesní pochybení, dosahující úrovně protiústavnosti. Je přitom na opatrovnických soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby následnou situaci po rozhodnutí krajského soudu aktuálně sledovaly (za pomoci dalších institucí), a tomu odpovídajícím způsobem přijaly příslušná opatření či rozhodnutí. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí opatrovnických soudů, dojde-li k podstatné změně zjištěných poměrů.
18. Za uvedených okolností Ústavní soud neshledal porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu