ECLI:CZ:US:2018:2.US.2222.18.1
sp. zn. II. ÚS 2222/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele S. Š., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 3. 2018 č. j. 18 C 138/2017-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž mělo být porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále také čl. 4 Ústavy České republiky.
2. V řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 se stěžovatel vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřeně dlouhým adhezním řízením, a to ve výši 5.250 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 29. 3. 2018 č. j. 18 C 138/2017-37 byla stěžovatelova žaloba zamítnuta a stěžovatel byl zavázán k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 300 Kč. Obvodní soud mimo jiné konstatoval, že stěžovatel se k dotčenému trestnímu řízení připojil jako poškozený dne 24. 11. 1998; v průběhu řízení byl zvolen společný zmocněnec poškozených; dne 31. 3. 2008 byla daná trestní věc usnesením policejního orgánu odložena (mezitím byla dvakrát podána obžaloba k Městskému soudu v Praze); dne 25. 8. 2011 se pak stěžovatel žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout odložením předmětné trestní věci, a tedy nemožností uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 v nyní napadeném rozhodnutí shledal, že ač dané adhezní řízení vskutku trvalo nepřiměřeně dlouho, stěžovatelův nárok je již promlčen. Usnesení o odložení trestní věci totiž stěžovateli bylo doručeno nejpozději ke dni 25. 8. 2011, čímž bylo vůči němu trestní řízení ukončeno a uplynutím lhůty pro podání stížnosti nabylo toto usnesení vůči stěžovateli právní moci. Stěžovatel však nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnil u žalované až dne 15. 2. 2017, tedy po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty dne §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
3. Stěžovatel předně připomíná, že i ústavní stížnost týkající se věci s tzv. bagatelním plněním může být za určitých okolností opodstatněná. Konkrétně pak namítá, že v jeho věci obvodní soud provedl svévolný a smyslu zákona odporující výklad §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., podle nějž v případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením neskončí promlčecí doba dříve než za šest měsíců od skončení daného řízení. Podle stěžovatele přitom dotčené trestní řízení dosud nebylo pravomocně skončeno, neboť usnesení o odložení věci dosud nebylo doručeno všem poškozeným. Stěžovatel má za to, že výklad obvodního soudu odporuje také judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 30 Cdo 649/2017 ze dne 13. 9. 2017), a to aniž by obvodní soud tuto odlišnost jakkoli vysvětlil.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Při posuzování namítaných pochybení orgánů veřejné moci přitom Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako je zejména majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, nebo pokud jde o posouzení otázky ústavněprávní relevance, jež má zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Takový přístup Ústavního soudu přitom nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti daných sporů do výkladu základních práv.
8. V posuzovaném případě přitom ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému ve sporu, v němž se stěžovatel domáhal částky 5.250 Kč (s příslušenstvím); pročež stěžovatel neměl k dispozici ani odvolání jako zpravidla řádný opravný prostředek (§202 odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud v takovém případě, co do rozhodné částky bagatelním, nemůže vystupovat na místě odvolací instance a přezkoumávat námitky týkající se podústavního práva (jeho výkladu a aplikace), nedosahující ústavněprávní relevance. Přitom Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ani sám netvrdí, že by napadené rozhodnutí mělo zásadnější dopady do jeho majetkových poměrů, a zároveň se zde nejedná ani o posouzení otázky ústavněprávní relevance se zásadním významem z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů. Jak totiž sám stěžovatel naznačuje, ona sporná otázka běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na zadostiučinění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřeně dlouhého řízení je pokryta i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Konečně Ústavní soud nehledává, ani že by v daném případě došlo k zásahu do samotné podstaty ústavně zaručených práv stěžovatele, a to jeho práva na spravedlivý proces. Naopak, napadené rozhodnutí obsahuje náležité odůvodnění, osvětlující skutková zjištění i právní závěry obvodního soudu, které je celkově ústavně akceptovatelné. Pokud se pak obvodní soud výslovně nevypořádal s případným stěžovatelovým odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu či se případně dopustil určitých menších nepřesností při výkladu či aplikaci podústavního práva, nejedná se o zásah do podstaty stěžovatelova ústavně zaručeného práva; a to tím spíše, že obvodní soud v daném případě rozhodl v podstatě v duchu rozhodnutí Nejvyššího soudu, na nějž odkazuje sám stěžovatel i ve své ústavní stížnosti. I v případě řešeném u Nejvyššího soudu se totiž jednalo o situaci, kdy v trestním řízení byli poškození zastupováni společnými zmocněnci, kterým - a nikoliv jednotlivým poškozeným - tak bylo doručováno i rozhodnutí o odložení věci, od čehož se pak odvíjela i právní moc tohoto rozhodnutí. Navíc Nejvyšší soud ve stěžovatelem citovaném rozhodnutí také bez jakékoli výtky poukázal na závěr odvolacího soudu v dané věci, že tamnější žalobkyně věděla o skončení trestní věci odložením již tři roky před podáním své žaloby (roku 2014), neboť již tehdy (v roce 2011) uplatnila jiný nárok v souvislosti s předmětným trestním řízením. Ani ve stěžovatelově případě v trestní věci nemělo být rozhodnutí o odložení věci z roku 2008 doručováno všem jednotlivým poškozeným, nýbrž jen jejich společnému zmocněnci; a obvodní soud v nyní napadeném rozhodnutí, podobně jako soudy v případě před Nejvyšším soudem, odkázal ještě příhodněji na nutnou znalost stěžovatele o takovém skončení trestní věci v roce 2011, tj. více než pět let před uplatněním aktuálně žalovaného nároku u Ministerstva spravedlnosti.
9. Ústavní soud celkově konstatuje, že projednávaný případ a ústavní stížnost nevykročily z hranic bagatelnosti a podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu