ECLI:CZ:US:2018:2.US.2249.18.1
sp. zn. II. ÚS 2249/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Alice Šťastné, zastoupené JUDr. Martinem Wurstem, advokátem, se sídlem Pertoldova 3339/35, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2018 č. j. 21 Cdo 4685/2017-304, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2018 č. j. 21 Cdo 4685/2017-304, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nikoliv přípustné s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Tímto rozhodnutím ze dne 7. 12. 2016 č. j. 62 Co 553/2012-237 Městský soud v Praze jako odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Řízení je vedeno o žalobě stěžovatelky o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti jako žalované.
2. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud nyní ve věci rozhodoval již potřetí, přičemž stěžovatelka dříve ústavními stížnostmi napadla i první a druhé rozhodnutí dovolacího soudu ve věci a obě tyto ústavní stížnosti byly odmítnuty jako nepřípustné (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2367/14 ze dne 18. 8. 2014 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1976/16 ze dne 11. 7. 2016). Stěžovatelka žádá o včasný zásah Ústavního soudu s tím, že činností dovolacího soudu jsou opakovaně porušována její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudních ochranu a na spravedlivý proces, neboť dovolací soud se řádně nezabýval a nevypořádal se všemi relevantními dovolacími námitkami stěžovatelky a jeho postupem je dané soudní řízení nepřiměřeno prodlužováno. Dále stěžovatelka blíže odůvodňuje vnímanou protiústavnost napadeného rozhodnutí dovolacího soudu a rekapituluje obsah svého dovolání a reakci, či absenci reakce dovolacího soudu na jednotlivé její námitky.
3. Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto zkoumání Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splnění podmínka podle odstavce 1, a to jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána ve vymezené lhůtě [písmeno a)] nebo jestliže v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [písmeno b)].
5. Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, ale musí být o nich též rozhodnuto. Povaze řízení o ústavní stížnosti by odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy. Jak Ústavní soud uvedl již ve svém předchozím usnesení sp. zn. IV. ÚS 2367/14 ve věci stěžovatelčiny první ústavní stížnosti, jeho úkolem není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". To se vztahuje též na situace, kdy v určité věci je sice skončeno dovolací řízení, ale zároveň stále probíhá řízení před soudy nižších instancí, ať již před odvolacím, či nalézacím soudem (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3080/17 ze dne 9. 10. 2017 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1150/16 ze dne 23. 6. 2016, v nichž byly jako nepřípustné odmítnuty ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o odmítnutí dovolání podanému proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla věc vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).
6. Ani ve stěžovatelčině věci nebylo řízení před obecnými soudy dosud definitivně skončeno, neboť rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž stěžovatelka brojila dovoláním, bylo předchozí rozhodnutí nalézacího soudu zrušeno a věc tomuto soudu byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolací rozhodnutí není cílem samo o sobě a stěžovatelčina ústavně zaručená práva, včetně práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces, ještě mohou být v řízení chráněna; mimo jiné také stále mohou být zodpovězeny všechny ve věci relevantní právní otázky a stěžovatelka může nadále uplatňovat své relevantní námitky. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek a případné zásahy do ústavně zaručených práv a jejich porušení zkoumá z komplexního hlediska řízení jako celku. Ústavní soud zásadně nemůže vstupovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena.
7. Z uvedeného vyplývá, že ve stěžovatelčině případě se nejedná o situaci, v níž Ústavní soud výjimečně připouští napadat i rozhodnutí vydaná v průběhu určitého řízení, která jsou však způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást určitého probíhajícího řízení - jako je například rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby [viz stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)]. Nelze hovořit o tom, že stěžovatelka by k ochraně svých práv již neměla k dispozici žádné jiné procesní prostředky nežli ústavní stížnost; její ústavní stížnost je proto nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že v nynějším případě nejsou dány ani důvody pro postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a výjimečné překonání požadavku předchozího vyčerpání jiných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Ani sama stěžovatelka netvrdí, ani z jiných Ústavnímu soudu dostupných informací nevyplývá, že by daná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky ani že by v její věci docházelo ke značným průtahům v řízení o podaném opravném prostředku (ve věci nyní neprobíhá žádné relevantní řízení o podaném opravném prostředku). Ústavní soud zdůrazňuje, že situace předvídaná §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu míří pouze na délku a postup v řízení o určitém opravném prostředku (který je třeba vyčerpat před případným podáním ústavní stížnosti), nikoli na délku řízení jako celku. Ostatně pro případy nepřiměřené délky celého soudního řízení český právní řád předvídá speciální prostředky nápravy, kterých lze navíc užít již v době trvání nepřiměřeně dlouhého soudního řízení.
9. Ústavní soud tedy uzavírá, že nynější stěžovatelčina ústavní stížnost je nepřípustná, a to s ohledem na stále probíhající řízení před obecnými soudy v dané věci. Tento závěr nicméně stěžovatelku a její ústavně zaručená práva fakticky nijak nepoškozuje, neboť jí nic nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledem nebude souhlasit a bude pociťovat újmy na svých základních právech a svobodách (včetně, například, v důsledku pominutí určitých relevantních argumentů účastníků řízení).
10. Jako nepřípustnou Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka