ECLI:CZ:US:2018:2.US.2264.18.1
sp. zn. II. ÚS 2264/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. V. S., státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky, zastoupeného Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2018, č. j. 32 Az 9/2017-29, a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2018, č. j. 7 Azs 117/2018-30, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) cit. zákona] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení ústavních principů a jeho základních práv, zaručených čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením §79 odst. zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost stížností napadených rozhodnutí.
2. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, stěžovatel žije na území České republiky, avšak na rozdíl od své manželky, rovněž státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky, nemá uděleno povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Se svojí manželkou zde vychovávají nezletilou dceru, která je občankou České republiky a navštěvuje zde základní školu. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") v trestním řízení odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, kdy mu byl současně uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, a to v souvislosti s jeho drogovou trestnou činností.
3. V návaznosti na uložení tohoto trestu, kdy jím stěžovatel přišel o své povolení k pobytu, požádal o udělení mezinárodní ochrany, resp. humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), případně o udělení doplňkové ochrany podle ustanovení §14a zákona o azylu. Stěžovatel argumentoval svými rodinnými a soukromými vazbami na území ČR, kde žijí jeho manželka a nezletilá dcera, které tu jsou plně integrovány. V případě vyhoštění stěžovatele dojde údajně k narušení uvedených rodinných vazeb, neboť nepřipadá v úvahu, aby jeho rodina odcestovala s ním do Vietnamu, kde již pozbyla veškeré vazby a kontakty; dcera byla ve Vietnamu pouze jednou za celý svůj život.
4. Tato žádost stěžovatele byla nicméně Ministerstvem vnitra, Odborem azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 26. 5. 2017, č. j. OAM-935/ZA-ZA11-HA10-2016, zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, o které krajský soud nyní napadeným rozsudkem rozhodl tak, že ji zamítl a následnou kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítl Nejvyšší správní soud.
5. V podstatě shodnou argumentaci, kterou stěžovatel uplatnil jak v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, tak i v průběhu řízení před správními soudy, předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že shora předestřeným postupem správní soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených základních práv. Stěžovatel tak opětovně předkládá celou řadu námitek a konkrétních skutečností, které dle jeho názoru zakládají důvodnost jím podané žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany. Stěžovatel namítá, že v případě jeho vyhoštění dojde k citelnému zásahu do jeho rodinného života. Na území České republiky žije ve společné domácnosti se svojí ženou a s nezletilou dcerou, kdy manželka již žádné vazby na rodný Vietnam nemá a dcera si je ani nevytvořila, když celý svůj dosavadní život žije na území ČR. Proto stěžovatel také podpůrně argumentuje čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého dítě nemůže být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení správních soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V případě nyní projednávané ústavní stížnosti jsou relevantní námitky stěžovatele, v nichž zpochybňuje způsob, jakým se ministerstvo a obecné soudy vypořádaly s otázkou důvodnosti jím podané žádosti o mezinárodní ochranu podle zákona o azylu, a s jejichž právními závěry stěžovatel i nadále polemizuje v ústavní stížnosti.
9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány ve správním řízení při posouzení otázky důvodnosti jím podané žádosti o mezinárodní ochranu podle zákona o azylu. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i ministerstva a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelem předestřeny ve správním řízení či v řízení před obecnými soudy týkající se udělení mezinárodní ochrany, a to od jejich samotného počátku, jak ostatně vyplývá i z obsahu jednotlivých podání stěžovatele. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o jeho snaze alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že s ohledem na konkrétní okolnosti jeho případu měla být kladně vyřízena jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
10. Navíc, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími, Ústavní soud konstatuje, že jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně a (s ohledem na jejich rozsah a bohatými odkazy na judikatorní praxi) i velmi podrobně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a rovněž zákona o azylu, které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Obecné soudy se velice podrobně zabývaly tvrzenou nesprávností právních závěrů ohledně nenaplnění zákonných podmínek a předpokladů pro udělení mezinárodní ochrany stěžovateli, a to ať již ve formě humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu, anebo ve formě doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu. Ministerstvem i krajským soudem zastávaný právní názor Nejvyšší správní soud důkladně konfrontoval se závěry své dosavadní judikatury v obdobných "azylových" věcech a ani v tomto aspektu jejich rozhodovací činnosti neshledal žádné nedostatky, jež by odůvodňovaly kasační zásah z jeho strany.
11. Pokud tedy Nejvyšší správní soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy nepřijatelnou ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s., považuje Ústavní soud tento závěr za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdí v ústavní stížnosti.
12. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení tvrzených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Za dané situace se Ústavní soud nemusel zabývat návrhem na odklad vykonatelnosti, neboť se to s ohledem na způsob rozhodnutí jeví jako zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu