ECLI:CZ:US:2018:2.US.2291.18.1
sp. zn. II. ÚS 2291/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Bohuslava Brozdy a 2) Haliny Brozdové, zastoupených Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem Farní 19, Frýdek - Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2016, č. j. 57 Co 587/2015-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou dne 3. 7. 2018 stěžovatelé brojí proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2016, č. j. 57 Co 587/2015-157, a požadují odklad jeho vykonatelnosti. Současně ovšem k ústavní stížnosti přiložili rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, č. j. 29 Cdo 2416/2016-213, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto dovolání proti citovanému rozsudku krajského soudu.
2. Výzvou ze dne 10. 7. 2018 proto Ústavní soud stěžovatelům prostřednictvím jejich právního zástupce sdělil, že z porovnání obsahu plné moci s obsahem ústavní stížnosti není bez dalšího zcela zřejmé, která rozhodnutí jsou vlastně napadena. Z obsahu návrhu totiž plyne, že zachování lhůty k podání ústavní stížnosti je odvozováno od doručení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, č. j. 29 Cdo 2416/2016-213, a tento rozsudek je také připojen k ústavní stížnosti; nicméně toto rozhodnutí obsahem a ani petitem návrhu není napadeno. Rovněž z udělené plné moci se podává, že se vztahuje jen k rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2016, č. j. 57 Co 587/2015-157, a byla vystavena již dne 3. 3. 2016, tzn. ještě před vydáním citovaného rozsudku Nejvyššího soudu. Ústavní soud navrhovatelům připomněl, že je zásadně vázán petitem podaného návrhu, který není oprávněn překročit a od počátku řízení proto musí být postaveno najisto, která rozhodnutí jsou napadena, neboť tím je vymezen i předmět tohoto řízení. Proto stěžovatele upozornil, že pokud Ústavní soud neobdrží novou plnou moc, bude mít v dalším za to, že je napadán výhradně rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2016, č. j. 57 Co 587/2015-157.
3. Přípisem ze dne 19. 7. 2018 stěžovatelé prostřednictvím jejich právního zástupce Ústavnímu soudu sdělili, že skutečně napadají výhradně rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2016, č. j. 57 Co 587/2015-157.
4. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat důvodností podaného návrhu, je povinen přezkoumat procesní podmínky řízení. Jen v případě, že jsou splněny, se jím totiž může zabývat také věcně.
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práv poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je pak vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
6. V nyní projednávané věci je ze shora uvedeného patrno, že stěžovatelé všechny procesní prostředky k ochraně svých práv vyčerpali, když podali (neúspěšně) odvolání a následně též dovolání, o němž rozhodl meritorně Nejvyšší soud. Jak nicméně vyplynulo z jednoznačného vyjádření stěžovatelů, tento meritorní rozsudek Nejvyššího soudu (tzn. rozhodnutí o posledním prostředku, který měli ve své procesní dispozici) vůbec nenapadli a ani tak nechtěli učinit a tento jejich postoj musí Ústavní soud respektovat, jelikož je vázán petitem podaného návrhu, který je v daném případě ze shora uvedených důvodů jednoznačný. Za této situace by ovšem případné vyhovění ústavní stížnosti vytvořilo zcela nelogickou procesní situaci, kdy by zůstalo nedotčeno pravomocné rozhodnutí o posledním prostředku stěžovatelů k ochraně jejich práv.
7. Jinými slovy vyjádřeno: z logiky řízení o ústavní stížnosti a ze zásady její subsidiarity plyne, že je nutno napadnout též poslední rozhodnutí, které bylo ve věci vydáno a které (potenciálně) zasahuje do základních práv stěžovatelů. V daném případě byl ovšem tímto rozhodnutím právě opakovaně zmiňovaný meritorní rozsudek Nejvyššího soudu. Pokud proto stěžovatelé požadovali, aby Ústavní soud zrušil (pouze) jemu předcházející rozsudek krajského soudu, bylo současně nezbytné, aby napadli též rozsudek Nejvyššího soudu (ke vztahu řízení o dovolání a ústavní stížnosti podrobně viz stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Pokud tak stěžovatelé ani k výzvě Ústavního soudu neučinili, musel Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou.
8. Hodlali by totiž stěžovatelé skutečně napadnout výhradně citovaný rozsudek krajského soudu, mohli tak procesně učinit tím způsobem, že by proti němu vůbec nepodali dovolání a postupovali by podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tzn. pokusili by se dovodit u podané ústavní stížnosti podstatný přesah vlastních zájmů, což se však nestalo. Jejich procesní postup je proto značně nekonzistentní, jelikož na straně jedné proti rozsudku krajského soudu dovolání podali, Nejvyšší soud je shledal přípustným a zabýval se jím meritorně, nicméně následně jeho rozhodnutí stěžovatelé již ústavní stížností nenapadli, tzn. nezpochybnili jeho ústavní konformitu. Tím ovšem Ústavnímu soudu nedali procesní prostor pro meritorní posouzení ústavní stížnosti, jelikož logika řízení o ústavní stížnosti spočívá (mimo jiné) v tom, že ji lze podat teprve po marném vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva a Ústavní soud má být tím posledním orgánem, který se k dané věci vyjádří. "Vynechání" přezkumu meritorního rozsudku Nejvyššího soudu by pak nutně vedlo k závěru, že by mohla nastat situace, kdy by Ústavní soud sice ústavní stížnosti v konkrétním případě nálezem vyhověl, nicméně i nadále by zůstal pravomocný závazný rozsudek Nejvyššího soudu, který by se ovšem mohl nacházet s vyhovujícím nálezem v obsahovém rozporu, což je samozřejmě nežádoucí situace. Je totiž krajně nežádoucí, aby ve stejné věci vedle sebe existovala dvě obsahově rozporná rozhodnutí, tzn. rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož dominantním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů při výkladu podústavního práva, a Ústavního soudu, jehož povinností je ochrana ústavních práv stěžovatelů. Judikatura obecných soudů musí totiž být vždy rovněž ústavně souladná, tzn. nelze připustit, aby byla Nejvyšším soudem sjednocována bez ohledu na ochranu ústavně zaručených práv. Právě takové nebezpečí by ovšem při akceptování procesního postupu stěžovatelů mohlo nastat.
9. Proto nelze než uzavřít, že ústavní stížnost musela být odmítnuta pro nepřípustnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu se za dané procesní situace Ústavní soud pro jeho neúčelnost nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2018
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj