ECLI:CZ:US:2018:2.US.23.18.1
sp. zn. II. ÚS 23/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Radovana Šalamona, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2017 č. j. 10 Co 411/2017-137, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení pro porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě změnil nákladový výrok usnesení Okresního soudu v Ostravě, jímž bylo rozhodnuto o zastavení exekuce vedené vůči manželce stěžovatele a stěžovateli přiznáno na nákladech řízení cca 11 000 Kč. Krajský soud v Ostravě rozhodl, že oprávněný, povinný (stěžovatel) ani manželka povinného nemají nárok na náhradu nákladů řízení. Jeho napadené rozhodnutí vychází z toho, že není pochyb o tom, že k zastavení exekuce došlo z důvodu, že byl zrušen exekuční titul. Tato skutečnost je pak rozhodná pro posouzení, který z účastníků z procesního hlediska zavinil zastavení exekuce a je povinen hradit náklady účastníků a náklady exekutora. Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že v době zahájení exekučního řízení, tj. ke dni 30. 4. 2014, oprávněný disponoval vykonatelným exekučním titulem, který byl zrušen až v průběhu exekučního řízení, a proto nelze dovodit jeho procesní zavinění na zastavení exekuce. Oprávněný podal návrh na provedení exekuce v dobré víře v exekuční titul, nelze mu přičítat procesní zavinění za nesprávný postup v rámci nalézacího řízení, v důsledku kterého byl následně exekuční titul zrušen.
3. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a uvádí, že zahájení ani zastavení exekuce nezavinil. Exekuce byla zastavena z důvodu zrušení rozhodčího nálezu vydaného v rozhodčím řízení, v němž rozhodčí soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatele. Podle názoru stěžovatele je to vedlejší účastník, kdo nese procesní zavinění za zastavení exekuce, a je proto povinen nést její náklady. Stěžovatel se přitom proti nezákonně zahájené exekuci bránil za pomoci právního zastoupení, tato jeho obrana byla zcela důvodná, a proto by náklady účelně vynaložené stěžovatelem na ochranu jeho práv neměly jít k jeho tíži, ale k tíži toho, kdo návrh podal. Podle ustanovení §89 exekučního řádu totiž hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, kdo zavinil zastavení řízení, přičemž podle stěžovatele to nebyl on, kdo zavinil zastavení řízení. Stěžovatel poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2511/16, které by měly být na jeho věc aplikovány.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích nedopustily.
7. Stěžovatelovo přirovnání své situace k případu posuzovaném Ústavním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2511/16, pak není případné. V citované věci Ústavní soud vysvětlil, že přistoupil k meritornímu posuzování jen proto, že se jedná o mimořádný případ, kdy byl dlužníkem nezletilý, celou věc zavinil stát a pro oprávněného (dopravní podnik, vymáhající pokutu a náklady řízení po dítěti z dětského domova) bude jednodušší po státu vymoci náhradu vzniklé škody. Žádné z popsaných zvláštních okolností, které by věc posunuly do ústavní roviny, však v nyní posuzovaném případě nenastaly.
8. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu